Verše

Spinkej, mámin mazlíčku,
spi, chlapečku můj.
Noc ti sedí na líčku,
do říše snů pluj.

Na moři, co víří tmou,
na vlnách, co nesou snění,
propluj hvězdnou oblohou,
kde pláč, ani smutek není.

Ať tě spánek posílí,
vysní všechno, co máš rád,
probudíš se za chvíli
a zas si budeš s mámou hrát.

Jede, jede „trasou metra”,
nemá kola, ani světla.
Nehučí - a přece fárá,
dlouhatánská tenká čára.

Jeden konec jako druhý,
v hlíně dělá dlouhé pruhy,
není krtek, ani zmije,
zahrádku ti hravě zryje.

(Je to ŽÍŽALA.)

Běží králík po louce
a skončí v klobouce,
nějak si ho nevšiml,
a tak tam s sebou švihl.

Důležitá pravda se naskýtá,
že „Politik ponořen do plného koryta
je nadlehčován silou - co rovná se
slibům - k voličům v telce a rozhlase.”

Jedná se o zákon politika,
co jiného dělá, nežli říká.
Po volbách pak se lidé jenom diví,
že politik je savec bezpáteřní a značně křivý.

Ve větru holé stromy smutně šumí,
čekají na návrat teplých dnů,
praskot trávy chvějící se zimou
ten šepot tlumí...
a lucerna, co jindy z nebe září,
si nechává zdát stovky snů....

Jaro, kde jsi? Volají kvítky sněhobílé
a tráva čeká na Slunce svit.
„Chybí nám pohlazení, Sluníčko milé,
paprsek, co odráží ve vodách tvůj třpyt.”

„Čekáme marně, snad najdem od ložnice klíč
a zlatavý kotouč probudíme...
Zima je přece dávno pryč,
tak proč o jaru marně sníme?”

Zaslechlo Slunce smutný pláč
a záře milá se všude rozlila.
„Odpusťte, kvítky, jsem velký spáč.”
- a na to - teplá ruka Slunce všechno přikryla.

Ožily kvítky, stromy, nebe,
tráva se šťastně zelená.
„Buď zdrávo, Slunce - vítáme tebe,”
ševelí vděčně ozvěna.

A kraj se mění k nepoznání,
kvítky se za „zrcadlem” sklání,
je konec sněhu, marného přání,
vzbudila se nám Sluneční paní.

Jaro je tady, ševelí stromy
a oblékají zelený háv,
královně „Slunce” se ve větru kloní,
„Vítej u nás, zlatý Princi - a buď zdráv.”

Když jaro přijde za námi,
vždycky síly dodá mi,
po dlouhé, tuhé zimě
naprosto okouzlí mě.
Jaro je mé oblíbené období,
nejhezčí sny napodobí,
tisíci květy je zdobená zahrádka,
život je pro všechny pohádka.

Láska je milé pohlazení
a slova hravá jako rybky v moři,
jistota, víra, povzbuzení,
jak jasný plamen v srdci mocně hoří.

Láska je jak lístek padající v trávu,
kde vzpomínky jsou v barvách stvolů.
Jak vodopády ševelící v splavu,
kde propletené proutky vrby jsou navždy spolu.

Když jeden vadne, tak druhý hyne
a tráva žloutne, steskem k zemi padne.
Nenahradí ho proutí jiné,
osamělý proutek steskem schne a chřadne.

Však když to proutí se spojí do skonání
a slavík zaslepen touhou trylky klokotá,
hrdlička pěje věrné milování,
láska je věčná mocná síla života.

Sedí tiše v lavici,
úsměv skrývá na líci.
„Doufám, že je trochu šero,
to je pěkné CHILSKÉ PERO!”

Ukázal všem - že je Čech,
Evropě vyrazil dech.
Hle - na toho pobudu,
dělá státu ostudu.

„Češi kradou jako straky,
prezident to dělá taky.”
To se nese celým světem,
na videu internetem.

Václave, je s tebou kříž,
že se trochu nestydíš!
Jedna pravda ale je tu,
- „ukázali” jsme se světu.

Tušil jsem, že se to jednou stane,
ona mě milovat přestane,
přesto mě to krutě udeřilo,
všechny mé plány to pohřbilo,
když ten okamžik nadešel
a já navždy pryč odešel.

Když zjara zkřehlé kvítky sněhobílé
derou se ze stříbřitého sněhu,
paprsky Slunce teplé, milé,
dávají mi pohlazení, sílu, něhu.

Tys to Slunce, co domovem voní,
opora, lehkost jarního vánku.
Vrba, co s pochopením se ke mně skloní,
co dává mi chuť žít i uléhat k spánku.

Jsi se mnou mnoho let - a přece chvíli,
čas plyne rychle jako řeka.
Chraň si svůj kvítek sněhobílý,
co každý den na Tvé teplo čeká.

Ať milá záře se naším domem line
a nic nenaruší její sladký třpyt.
Ať přízeň Tvá k nám nikdy nepomine
a můžeš s námi ještě dlouho být.