Verše

Být, bydlit - pro blahobyt se bít,
obyvatel má neobyčejně zabydlený byt.
Prostorný příbytek, super nábytek,
chová dobytek, má ho nadbytek.

Obyčejně brzičko časně ráno vstává,
bylinu býkovi a kobylám dává.
Zbyšek z Přibyslavi ledabyle býlí střádá,
po nocích zavile vyje - z práce ho bolí záda.

Ráno však vstává nezbytně brzy,
zbytečně lenošit ho obyčejně mrzí.
Pokud jste tuto bitku zvládli bez chyby,
můžete býti v klídku a nemít pochyby.

Jak to udělat,
když tě nemá rád...
Je mi to líto,
mocinky bolí to...
Sbohem, konipásku,
umírám na lásku.

Sen zvláštní podoby mívá,
někdy se člověk do budoucna dívá,
třeba jako já včera,
ve snu jsem spatřila anděla
a ten věčně při mně stál,
cokoliv by pro mě udělal.
Doufám, že jednou ho potkám,
a to stejné přeju všem ostatním holkám.

Drobounký kvítek zkřehlý chladem,
opuštěn v lukách se tetelí.
Hledá svit sluneční, bez něj leží ladem...
„Kde jsi, mé teplo?” - slabě ševelí.

Sluníčko, světlo duše mojí,
paprskem pohlaď si ten kvítek svůj.
Vždyť ten kvítek o náruč tvou stojí,
zachraň ten kvítek, prosím - stůj, co stůj.

Chudobka drobná ztrácí se jak stín,
však slunce vyslyšelo její volání,
naplnilo kvítí svitem potřebným,
nebylo marné dlouhé čekání.

Křehounký kvítek stáčí k slunci tvář,
ožívá - a je zas svůj,
vychutnává si tu sladkou milou zář,
slunce je život - jeho, můj i tvůj.

Ten život - „tos” ty sám,
dar milovat byl tobě dán.
Za to ti patří úcta, pokora,
láska není dar - to je poslání „ze shora”.

Kůň je jako samet,
hladký, lesklý a krásný...
Kůň je jako vánek,
svěží, pln energie a vždy potěšující.
Kůň je jako vzduch,
pro nás tak potřebný.
Kůň je jako risk,
tak boží, zábavný a přesto nebezpečný.
Kůň je jako čokoláda,
tak sladký a dobrý.
Kůň je jako láska,
i když ho nemáme, pořád nám zůstává v srdci...

Už nevím, co si více přát,
snad jen věčnost citu Tvého.
Chci Tě chránit, chci Tě hřát,
být nepřítelem zlého.

Chci být slzou štěstí na Tvých řasách,
ochráncem Tvého spánku...
Ve výškách, kam smutek nedosáh,
laskat Tě v jarním vánku.

Ve dne, v noci - vidím Tě jak na obrázku,
Ty vejdeš - a já okouzlen jsem znova!
Přesto všechno pro svou lásku
nenacházím vhodná slova.

Je jí plno, protéká mnou,
jak krev v žilách vřící,
přesto ústa nemohou nic
o mých citech říci.

Utíkejte, milé děti,
už k vám letí na koštěti
- stará, hnusná, s bradavicí...
Jasně, jde o... čarodějnici!

Někdy mě napadá,
jak to v nebi vypadá...
Bílé obláčky, krásní andělé,
všechny tváře jsou tam veselé,
nechybí jim vůbec nic,
prostě rozkoš bez hranic.
Lidé se tam rádi mají,
nic zlého si neříkají,
je to jako pěkný sen,
nikdo nechce být probuzen.

Připravte se, děvčata,
vyprašte si košťata,
vylezte ze svého hnízda,
dneska večer bude jízda!

Utancujte pány moci
a nechte je bez pomoci.
Kalouska a Nečase,
však už bylo na čase!

Pan kníže a Radek John,
čeká na ně velký shon.
Ať se pěkně v kole točí,
Škárka a Kristýna Kočí.

Bárta, Vondra, Paroubek,
možná přijdou o zoubek.
Při tanci lehký jak vánek
bude Heger, Hašek, Drábek.

Trochu chlapce „provětrejte”
a už nám je nevracejte!
Stejně naši zemi „dojí”
- copak o ně někdo stojí?!?

Proto, všechna děvčata,
připravte si košťata!
Ulehčete státní kase
a příští rok leťte zase!!!

Vzdálená - a přece blízká,
čas - řeky proud, valí se dál,
dobře zná, jak se mi stýská
a její odpověď, znám už nazpaměť.

Hlas její znám a dobře vím,
když půjdu dál, uslyším:
Lásko má, stul se ke mně blíž,
co mám v srdci - uslyšíš...

Hledej svůj svět, světů je víc,
světů je pět:

První je láska - člověka ráj,
druhý je bolest - slzy a žal,
třetí je smutek - nenávist a zlost,
čtvrtý je krása - nádherný skvost,
pátý je ten, co stále hledat chceš,
ale u mě - u mě ho nenajdeš.

Přemýšlím, v dáli se blýská,
z mraků zlých, valí se déšť,
výpravčí na můj vlak píská
a struny kolejí, v dáli se sbíhají...

Vlak letí dál, jak zlatý šíp,
proč bych se bál, bude mi líp.
Lásko má, stul se ke mně blíž,
co mám v srdci - uslyšíš...