Verše

Dva lidé - životem osamělí,
poznali se jako přátelé.
Ten prvý - OHEŇ - roztoužený, živý, smělý
se setkal s klidnou VODOU - co zpívá vesele.

Její život je fádní, černobílý
a ON žije ve světe duhy, překvapení.
Když OBA spojí se, tak vichr v bouři sílí
a vášeň unáší je na vlnách snění.

Už nejdou životem osamění,
OHEŇ s VODOU splynuly v jarní vánek.
Ať vydrží jim život plný snění
a slavík střeží jejich klidný spánek.

Obloha prázdná, bez mráčků,
květiny na louce ve velkém kvetou,
z kytek je všude plno poletujících chomáčků,
v dálce u lesa srnky svou krásou dech berou.

Je velmi těžké věřit tomu,
žes ztratil toho, kdo měl tě rád,
jenom pár vzpomínek okolo domu,
kde uměl se s tebou radovat.

Je velmi těžké věřit tomu,
že nikde ho nic nečeká,
jen z květin pyl a listí stromů,
kam cesta vede daleká.

Je velmi těžké věřit tomu,
žes ztratil nejcennější dar,
chodíváš často k jeho rovu
položit tiše květin pár.

Lidí si vážíš, až když je ztrácíš,
pozdě je potom litovat,
stále se ve vzpomínkách vracíš,
stále tě budu milovat...

Čarodějnice dnes moc mají,
nad hlavami nám létají,
ještěže ohně planou
a drží je od nás stranou.

Řekni, lásko, proč,
život je jak šílený kolotoč,
včeras byla se mnou, dnes jsem sám,
smutek si básničkou vylévám.

Čarodějnice dnes vládnou světem
a demonstrují to svým letem,
nezapomeň proto oheň zapálit
a večer své obydlí ochránit.

Být, bydlit - pro blahobyt se bít,
obyvatel má neobyčejně zabydlený byt.
Prostorný příbytek, super nábytek,
chová dobytek, má ho nadbytek.

Obyčejně brzičko časně ráno vstává,
bylinu býkovi a kobylám dává.
Zbyšek z Přibyslavi ledabyle býlí střádá,
po nocích zavile vyje - z práce ho bolí záda.

Ráno však vstává nezbytně brzy,
zbytečně lenošit ho obyčejně mrzí.
Pokud jste tuto bitku zvládli bez chyby,
můžete býti v klídku a nemít pochyby.

Jak to udělat,
když tě nemá rád...
Je mi to líto,
mocinky bolí to...
Sbohem, konipásku,
umírám na lásku.

Sen zvláštní podoby mívá,
někdy se člověk do budoucna dívá,
třeba jako já včera,
ve snu jsem spatřila anděla
a ten věčně při mně stál,
cokoliv by pro mě udělal.
Doufám, že jednou ho potkám,
a to stejné přeju všem ostatním holkám.

Drobounký kvítek zkřehlý chladem,
opuštěn v lukách se tetelí.
Hledá svit sluneční, bez něj leží ladem...
„Kde jsi, mé teplo?” - slabě ševelí.

Sluníčko, světlo duše mojí,
paprskem pohlaď si ten kvítek svůj.
Vždyť ten kvítek o náruč tvou stojí,
zachraň ten kvítek, prosím - stůj, co stůj.

Chudobka drobná ztrácí se jak stín,
však slunce vyslyšelo její volání,
naplnilo kvítí svitem potřebným,
nebylo marné dlouhé čekání.

Křehounký kvítek stáčí k slunci tvář,
ožívá - a je zas svůj,
vychutnává si tu sladkou milou zář,
slunce je život - jeho, můj i tvůj.

Ten život - „tos” ty sám,
dar milovat byl tobě dán.
Za to ti patří úcta, pokora,
láska není dar - to je poslání „ze shora”.