Verše

Sedm krás mívá,
ta křehká víla,
ve větru „se kývá”,
a přec je v ní síla.

Tančí jak baletka,
a slunci mává,
ta malá „koketka”,
je nedočkavá.

Sluníčko pozdraví,
svítí jak bílá paní,
ten kvítek „mrňavý”,
nás vábí k milování...

Černé vlasy,
černé řasy,
to je moje loupežnice.
Napadla mě prudce,
vzala si mé srdce,
co chce ještě více...

Temná zákoutí propadlých světů
v jiskrách beznaděje věčného bloudění,
ukrytá osamocení zčernalých květů
vzrůstajících do přeludů nočního bloudění.

Přespávám v soužení dny a týdny,
pláčem v němotách slzy mě opouští,
beze stop nářku splaví mě špíny,
co vídal jsem po cestách vodou i pouští.

V sutinách kůže povrchů rozvalených,
kameny duší, přívody k nádechům,
krvavým dýmem trhlin zavalených
pokouším uniknout nahoru, k povrchům.

Jsou zde stovky a tisíce vysleplých
očí, co mlčí skrz žal svého hříchu,
jen hledí a hledí do tváří vybledlých,
zármutkem zhlceni ve smutném smíchu.

Skráně mých těl jsou v sycení
nářků všech zklamaných iluzí,
momentů v životech věčného slíbení
v doteku představy své, co nemizí.

Vředy jak morové rány pukají,
plní bolem oblaka mého pohledu,
hledám spásu kdekoli, co utají
mé činy, jenž jsou stále v dohledu.

Přemýšlím, zda těm místům náležím,
smetišti prázdných duší, co procházím,
hledám sebe sám, jestli tu neležím,
obracím postavy a bez úspěchu odcházím.

Přišel jsem, hledal jsem, nenašel jsem.

Umdlévající hranice v hloubi míst,
co já zvu svědomím,
celoživotní pranice a mít co jíst,
a soustavný boj s okolím.

Neutuchající naděje a hrdinství
je posledním slovem slovníku,
jen papírové závěje a šílenství
jsou zlatým tesáním v pomníku.

Láska, byť natolik zdá se složitá,
je jednou velkou neznámou,
loutka, co drogou celá je naditá,
se možná zítra stane mámou.

Úcta a pokora
k zázrakům všedního světa?
Jen prostá nevěra k tomu,
co příroda rodila léta.

Umírá všechno kolem,
a umírá všechno v nás,
umírá naše víra,
a jediné slunce ztrácí jas.

Nechci znát tenhle druh
a zavírám před ním oči,
uzavřel jsem už kruh,
před hrůzami, co se kolem točí.

Jen stavím věty ubohé,
ze slov jen nejvšednějších,
a myslím, že je bláhové,
že my jsme z tvorů nejchytřejších.

Dal krtek panáka,
ukrad bavoráka,
ten se někde vyfláká...
Policie kouká,
když se z vraku souká
a do balónku fouká...
Čtyři promile,
to je nemilé,
dlouho krtka neuvidíme...

Chceš-li míti hodně peněz,
do obchodu nikdy nelez,
neutrácej, šetři,
podomní prodejce setři.

I ve smrti je kousek krásy,
šeptají mi divné hlasy,
jsou z jiného světa asi,
chtějí mě svést z mojí trasy.

Už nešeptaj, řvou, až rvu si vlasy,
v slzách smáčím svoje řasy,
skončily už zlaté časy.
Tak proč bych klidu nedopřála si.

Skákal pes
přes černý les,
neviděl na krok,
zakopl o pařez,
do hledáčku vlez
a chytil brok.

Tvou tvář, co snad tesal sám mistr
- jež vyzná se v etice...
Jak svatý obrázek a prudký twister
- abstraktně zachycen na skice.

Tvé vlasy jemné, voňavé,
splývají tobě do týla.
Bělostný úsměv, oči jásavé
- jsou jak hebká křídla motýla.

Když - přišla mi, psaná v mobilu,
ta strašná, osudová věta:
„K žití nenacházím už sílu,
proto odcházím z tohoto světa...”

A já v tu strašnou hodinu,
ztratila fajn kamaráda,
co měl rád naši rodinu
- a toho, co měla i já ráda.

Byl jsi, můj kámo, „dobrý týpek”,
co zamotal mi hlavu,
fajn a hnedle pro každý vtípek,
- já teď ve vzpomínkách plavu...

V těch nekonečných vzpomínkách
- tam, kde jsou lidé, v mém srdci pro mě milí,
kde nepřestávám cítit strach,
kéž bych mohla zvrátit tu danou chvíli.

To, co ve mně neusnulo,
teď probudit mám,
a vteřiny procitnutí
tiše počítám.

Duši mi to tlačí k zemi,
srdce z hrudi ven,
už začínám cítit vjemy,
zase vím, kdo jsem.

Tělem mi už znovu proudí
strachuprostá krev,
mysl se mi uklidnila,
ztratil se z ní hněv.

Rozeznávám všechny barvy
svého okolí,
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí.

V dálce slyším zbytky sebe,
jak umíraj ve stínu.
Dneska znova narodím se.
Dneska znova zahynu.