Verše

Pohledy jsme se vzájemně propojili,
ústa divokými polibky zapojili
a těly se dotýkali jeden druhého...
nikdy bych nevěřil v něco tak krásného...

Jak já se těším na tu Zimní vílu,
s tou její křišťálovou krásou.
Sněhové vločky ve větrném víru
se jako bílé ovečky pasou.

Jak já se těším na tu Zimní paní,
co na bílém koberci přichází.
Blíží se Vánoce, ten čas milování,
kdy pokoj a klid nás v duši provází.

Tak jen chci vzkázat té Sněhové víle,
ať Vánoce jsou jako pohádka,
kdy úsměvy, zvědavost dětí - jsou pro nás milé
a kraj plný sněhu je kouzelná zimní zahrádka.

V jednom kuse slyšíš, v televizi aj v rádiu,
jak moc šílený lidi jsou, co to je za hyenu.
Proč tak mladý za volantem, proč pásy si nedají.
Pokoušejí vlastní osud, s lidským štěstím si hrají.
Říkají, „zatáčku já poznám, šílený já jsem,
to je pro mě hračka, neboj, my to přežijem.”
Ještě nikdy nenaboural, neví, co je o chlup přežít,
neví, co je štěstí, nepozná ten pocit.
Nechápe smrt, smrt si pro něj jde,
zatáčku nezvládne, bouračce se nevyhne.
Z čista jasna v protisměru objeví se auto,
nahlas slyšet brzdy, takhle to dopadlo.
V tu ránu slyšíme v dálce sirény houkat,
v krvi leží tělo a my můžem jen koukat.
Nejhorší štěstí, jak za volantem přežije,
vedle spolujezdec, on za to nemůže.
Když zemře mladý člověk, musí to tak být.
Osud nevybereš, máme ho sečtený.
Adrenalin v krvi, neměl moc velkou šanci.
Jak krutý život je, když mladý zemře tragicky.
Život před sebou měl, a už ho má za sebou.
Rodina v slzách topí se denně,
přišla o poklad, ta je v tom nevinně,
ale ta je v tom nevinně.

Proč život tak podceňují.
Proč s osudem hýbají.
Proč je to tak těžké,
nikoho neposlouchají.
Machrují, adrenalin milují,
ale za jakou cenu?
Když brzy smrti podléhají.

Být nezávislým na svojí rodině,
být skutečným a říct ano i ne.
Toto potřebuješ, aby jsi venku přežil,
toto potřebuješ, musíš mi věřit.
Být sám sebou, neřešit ostatní,
dokázat všem, že máš taky na víc.
Dodělat školu, jít na vyšší,
dodělat školu a získat si práci!
Tato slova by jsi měl pochopit,
umět se chovat a dobře se vyjádřit.
Tato slova dej si k srdci,
tato slova jsou skutečnosti!

Chodit za školu, nejít do práce,
radši doma ležet a nudit se.
Doma být bez jídla, při tom těžce trpět,
to mi ani neříkej, nechci to slyšet.
Vždy se šance objeví,
ať už jako popelář nebo zahradník.
Každá práce je přeci dobrá,
hlavně že máš love a máš na chleba.

Je ti o rok víc,
doma už nesedíš.
Jak je to lehké říct,
když ale pravdu nevidíš.
Snažím se tímto promluvit,
do duše skrz text jít.
Snažím se lepší být,
a pomoct vám potřebným.
Sebedůvěra je slovo, co dělá člověka silným,
přitom to nevidím, ale cítím!
Cítíš to? Je to příjemný,
když víš, že se snažíš, a zkusil jsi.
Udělat první dojem, není nikdy jednoduchý,
pro lidi, co jsou bez sebedůvěry, je to mnohem těžší.

To na světě nejkrásnější,
pro mě ze všech nejmilejší.
Roztomilé, nejsladší,
to Tebe, lásko, já mám nejradši!
Za Tebe dala bych život svůj,
tak ještě chvíli se mnou stůj.
Chytni mě a nepouštěj,
oči ze mě nespouštěj.
Nikdy nechci být už bez Tebe,
když s Tebou jsem, sníh mě nezebe,
oheň najednou nepálí,
a listy na jaře spadaly.
Když vedle Tebe jsem, tak čas nevnímám,
jen každou chvilku s Tebou si užívám.
Jen ty, já, my dva spolu navždy budem,
naším životem ruku v ruce pudem.
Ruku v ruce půjdem hbitě,
už jen dvě slova, Miluji tě!

Za oknem přibývá bělostné peří,
hladinu křišťálu jemný vánek čeří.
Tančí a třpytí se ve svitu luny,
střechýle chvějí se, jak stříbrné struny.

Krajina čistá, co panenská líce,
jiskří a září jak vánoční svíce.
Hebounký poprašek zkřehlou zem halí,
stříbrným brokátem pokrývá v dáli.

Že bez smrti není života?
Že bez tmy není světla?
Kam poděla se lidská dobrota?
Nebo, že bych se spletla?

Po každém zatmění,
že slunce vyjde?
Že sobec se nezmění?
Že štěstí přijde?

To je svět plný otazníků.
Svět, kdy silný za slabším se honí
- a přítel ti do zad vrazí dýku!

Kde by byl Ježíš, bez Jidáše?
A nebo Caesar bez Bruta?
Že lidská přetvářka dobro káže?
Tak, kde je ta pravda vetknuta?

Snad někdy pravdu
najdem v Svatém Grálu,
anebo v „Kameni mudrců”.

Tu věčnost a sílu,
jež patří Králům,
co nenajde podvodník ve „frcu”.

Tak to jsou otázky života,
jež naše lidstvo provází.
Je v nich moudrost, možná prostota,
jež navěky naším poznáním prochází.

Jsme nejlepší přátelé,
sdílíme spolu všechna naše tajemství.
Ona ví všechno, co mám v mysli.
Nedávno se něco změnilo.
Tak jako když se vzbudím ve své posteli.
Hlas v mé hlavě mi zlehka říká:

Proč ji nepolíbíš?
Proč jí to jen říkáš?
Proč ji nenecháš cítit
ty city, který skrýváš?
Protože se BOJÍŠ ukázat
to, co opravdu cítíš.

Pokračování básničky

Na malém stolku v bílé keramice
Kousek podzimního lesa
Zdědila jsem po mamince
Jméno i návyky
Na jaře hlídám si rozkvetlý keřík
Bílá jemná kvítečka
Není šeřík
To bílé kouzlo na větvičce
Přes léto přemění se
V krásné modré kuličky
Korálky mezi zelení
Které po prvním mrazení
Odpadnou kamsi z větvení
Když do úst vložíš kousek modra
Trpce tvé já pozná
Co skrývá se pod malou slupkou
Tam celý můj život
V bílé keramice, po mamince
Na suché větvičce
Mé modré trnky jsou
Mé společnice

Dnes k výročí narození
všechna tabu padla!
Letiště svůj název mění
na VÁCLAVA HAVLA!

Václav by byl jistě rád,
že již nebude se chybovat
a tak s názvem RUZYNĚ
se dnes všichni loučíme.

Na rtech s heslem
PRAVDY a LÁSKY,
přibyly nám trochu vrásky.
Přesto víra tady je tu:
Dnes jsme opět blíže „světu”!