Verše

Za maminku a za tátu,
do krajů a do senátu.
Za TOPku a ODSáky,
no, za „sosany” trošku taky!

Papej, papej, občane,
na všechny se dostane!
Za dědečka, za babičku,
přihřejem si polívčičku.

To zas bude překvapení!
Myslíš - že se něco změní?
Tak papej, papej, bumbrlíčku,
předvolební polívčičku.

Našťouchni se do syta,
jde o naše koryta!
Zítra bude dokonáno,
tak dobrou noc a pěkné ráno!

Déšť stéká po oknech,
však kapky silné jsou.
Chladný vítr, co mi bije do oken.
Přál bych si být ve tvém objetí
a příjemném políbení.
Vždyť jen ty mě dokážeš udělat
každým dnem šťastnějším.
Jen pro tebe tu, Zuzko, budu.
A za každý den ti moc děkuju...
Doufám, že si toho všeho jednou všimneš
a vezmeš mi hlavu do dlaní a řekneš:
„Už dál nesmutni.”
Zůstaň navždy se mnou
a já tě zahrnu láskou něžnou.
Jen pro tebe tu bude moje srdíčko
a zas bude hřát jak letní sluníčko.
Nechci docílit žádnýho triku,
budu na tebe čekat na přídi Titaniku,
pro to kouzlo jednoho okamžiku.

Život je něco jako sladká třešeň,
život je plankton na hladině...
Život je něco jako trní růže,
je trpký, sladký i nežádoucí,
jsou to chvíle vášnivě romantické...
Život je jablko na zemi,
z kterého si kousneš...
Někdy sladkého, jindy trpkého...
Životní blesk, který zapadá i ožívá,
v srdci je to jiskra zářivá...
Která se tou louží brodívá,
někdy jako zlý a špatný sen...

Lidé královnou ji zvou,
bez krále vládne světu...
Pokorně čeká dobu svou,
nejvíce patří k létu...

Královsky rudý šat,
či sněhobílý hermelín...
Znamení lásky umí dát,
a z duše odežene stín...

Růžově něžná může být,
či žlutá třeba z Texasu...
Při její vůni dá se snít
a myslet jenom na krásu...

Však krásná i krutá může být,
někdy i krev Tvou proleje...
Trny jak dýky mohou tít,
když dostanou se do děje...

Však především je poslem lásky,
tak květomluva praví...
Kytička růží bez - nadsázky
náladu rychle spraví...

Růže a žena patří k sobě,
to pravda je odvěká...
Svět svojí krásou zdobí obě
a těší srdce člověka...

Jsi chvíle jediná,
jsi blatouch nad modrým blankytným nebem,
jsi zář nad pacifikem.
Jsi chvíle jediná,
jen růžema obklopena,
jsi jako krásné slůně malé.
Které kouká dál
v širé moře, v moře oceán.
Jsi bílou klivií,
která je mládím a láskou zrazená,
musíš poznat víc zklamání, lásky i radostí,
aby jsi víc věděla.
Víš, je to tvůj život,
s kterým si sama, svou cestou brodíš své já.

Myšlenky mé běží dnes mlhavým ránem,
rychlost jejich v ničem nezadá si s uragánem.

Myšlenky sklíčené, myšlenky vznostné,
jindy zas bolavé a někdy ctnostné.

Naráží jak kapky na moji hlavu,
a vrací se zpět k domovskému prahu.

Když chodívám podzimními ulicemi,
myšlenky mění se v obrazy, prochází sítnicemi.

Sítnicemi v mých namodralých očích,
z této velké obrazárny hlava se mi točí.

Spousta mých myšlenek ve smutku si prsty smočí,
a pak pádí jak splašené koně - když bičem práskne kočí.

Má hlava je plná roztodivných myšlenek,
a tak někdy vypadá to navenek,
jako by mysl opustit tělo chtěla,
ale jak to udělat, jakoby nevěděla.

Pomalu usínám...
vzpomínky v myšlenkách volně plynou...

Ta První - máma...
skloněná nad postýlkou...
starostlivá, smutná... v nitru stále sama...
nepochopená, přesto tak lidská...

Ta Druhá - vzpomínka na tátu,
... mého Květinového krále...
na procházce lesem mě učil vnímat
tu vůni, krásu... každý strom mi ho připomíná...

Třetí vzpomínka... Můj Milý - ty oči - zelené,
rozesmátého uličníka s nespoutanou duší...
Moje První a také poslední opravdová láska...
Hlavou mi z dálky zní písnička Toulavej...
Pamatuješ? Tak rád jsi ji hrál!

Poslední vzpomínka - Ta čtvrtá - můj syn,
... držím ten svůj „uzlíček” štěstí...
symbol zrození života, lásky a radosti...
radosti, kterou mně a svému tátovi stačil „nadělit”...

Vzpomínky končí...
syn už je dospělý a ti, co jsem tak milovala,
už se mnou nejsou... ta černá Smrt nás rozdělila...
Pomalu usínám...

Ve snech se vrací ti moji blízcí,
mému srdci tak milí...
Rozmlouvám s nimi a jsem znovu šťastná!
Vídám je noc co noc, jen ve svých představách...

Přichází den... bolestné ráno...
... procitnutí...
Jsem zase sama, přesto tak bohatá,
vším, co mi můj barevný život stačil dát...

Jsi vonící květina,
co spadla mi do klína,
jsi láska, která uvadla,
zaléval jsem, vypustil zdymadla.

Dostalas nemoc ukrutnou,
chtělas hned být květinou,
utekla jsi proto nocí, temnotou.
Proč tvoje srdce zeje prázdnotou?

Proč?
Vábil tě tento svět,
co na nic nepočká,
tvá duše, dříve křehoučká,
změnila se v led.

Bavíš se zatím vesele,
tančíš z Pondělka až do Neděle,
ale nastane ráno, kdy ty vstaneš z postele,
bude ti tuze zle, jak Bohu v kostele.

Tento svět ztracenou sílu ti nevrátí,
ten, kdo tu vládne, jen život ti převrátí,
pamatuj, kdo schopen poskytnout zahřátí,
když stačit nebudou všechny tvé kabáty.

Proč?
Cítíš, že tento svět nepatří ti,
Tady tobě neporoste žádné kvítí,
v hloubi duše ale víš, kde bys měla právě býti,
se slzami obejmou tě - stačí jenom poprositi.

Chtěla by jsi být s tím,
s kým jsi strávila mnoho krásných chvil.
S tím, kdo tě opravdu miloval,
v hloubi duše tvé teď proudí jen vzpomínka krásná.
Vzpomínka, která tě, v tuhle chvíli pevně svírá,
je to špatný klam,
který je v duši tvé, když jsi sama a on sám.
Vzpomínáš na ty krásné dny, co jsme byli spolu,
leželi jsme v trávě, ty jsi byla ranní rosou zalitá,
to byla naše láska veliká.
Vzpomínám, vzpomínáš...

Velký brouk
na mě kouk
z polívky.
Zmizel tiše
v mém břiše,
jaké servítky.