Verše

Když ztratila jsem hodně mladá svého tátu,
jenž pro mě byl romantickým Květinovým králem,
domov pozbyl ve vůni pohodu a mátu
a já se utápěla v nekonečných slzách žalem.

Pak přišel jsi Ty, můj Příteli,
co naučils mě v duši poznávat lidi.
Mé iluze ze života zvolna mizely,
barevný svět tak dneska jinak vidím...

Nakonec znovu utápěna žalem,
vyprovodila jsem Tě na věčnost...
... za Květinovým králem
a za zkušenosti, co dal jsi mi do vínku,
Ti, Příteli, věnuji svoji milou vzpomínku...

Lidé odcházejí, jak jde čas,
však přátelé nás věčností provází,
každý z nich nechá „svůj otisk” v nás,
jež navěky životem s námi prochází.

Tímto se loučím - s Tebou,
Příteli u kulatého stolu,
možná mě „jednou” vezmeš s sebou
a všichni budeme opět spolu.

Pozdravuj, Příteli, tam „nahoru”
mého milého a Květinového krále.
Vejdi na věčnost a otevři závoru,
ten přívod vzpomínek, co vrací se neustále.

Vzpomínky v nekonečné louži,
se vzdalují jak holubích křídel šum.
Hlavou mi neustále krouží
vždy, když obracím se k nebesům.

Tam za nekonečnou modří jasnou,
já dívám se na vás do nebe,
hýčkám si tu iluzi romanticky krásnou,
tu vzpomínku na blízké a na Tebe...

Já nevěřil na víly,
a pak ji uviděl
- tančila mezi motýly,
a já láskou zahořel.

Její ústa líbat bych chtěl,
čechrat jí vlásky,
nikdy bych na ni nezapomněl
- to je mé vyznání lásky.

Já měl jsem žen snad tisíce,
však tebe, lásko, jedinou.
Každý chléb má dva krajíce,
často jsem chodil za jinou.

Ať černá, rudá a nebo plavá,
tlustá, malá anebo drobná,
často se mi, má lásko, stává,
že moje touha je neoblomná.

Však tobě, lásko, i s naším synem,
dal jsem ti manželské políbení,
i když občas spím u dívky jiné
- za žádnou bych tě nevyměnil.

Skaliska kolem a dokola
Toužebně vzhlížejí
Snad
Snad ruka tvá najde tu moji
Tvé prsty pohladí
Tvé prsty obejmou
A mé srdíčko se zachvěje
Slastí bezednou
Přivřou se víčka má
Vidím ruce tvé
Pocit nádherný
Vzdouvá srdce mé
Však doteky kde?
Struny broukají tóny lásky
Nešťastné
Tak nešťastné

Pas má štíhlý jako laň,
maličká je její dlaň.
V očích modrošedý jas,
dlouhý, lesklý, temný vlas.

Ta rocková malá víla
pod kůži se mi tak vryla!
Mám ji doopravdy rád,
tuhle píseň chci jí dát.

Obdivuji tuhle laň,
co má malou nožku, dlaň,
a nepřestávám, jak jde čas
obdivovat ten štíhlý pas...

To je krádež!
Zlatá mládež
vloupala se do obchodu,
pro burger a Coca-Colu.

Adrenalin stoupá v žilách,
dělaj, co je v jejich silách,
přesto skončí v cele,
berou to ale vesele.
Tatík je z toho vyseká,
než skočí na ně první blecha.

Tihle lidi nemaj nikdy dost,
vzrušení je pro ně závislost,
a tak už zas řeči vedou,
co asi příště vyvedou.

Dělobuch dělá buch,
pukavec strašný puch
a ta kráva mléko dává,
posera se připosrává,
v klobouce na louce
králíci jsou spící,
pohádka už zkrátka
končí a den se loučí.

Jsem osoba, co si vybíjí zlost v básních,
jsem osoba, co ve svých básních umí vyjádřit své pocity.
Vstávám za paprsků ranních,
tohle je pravda a ne mýty.

Jsem třináctiletá holka, co skládá básně,
ty básně vystihují mě a mé přátele.
Když čtu jinou báseň, zasním se do ní krásně,
když jdu po ulici, lidé křičí: Podívejte se, hele...

Utahují si ze mě,
ale já to ignoruji a přehlížím,
někdy si říkám, tohle není Země,
když z balkonu shlížím.

Básní plný diář mám,
nejsem typ, co nad knihami sedí,
ale i přesto toho hodně vím,
jsem blázen, když do nebe hledím?

Mám tolik otázek,
na které mi nikdo nedá odpověď.
Udělej si sám o mně obrázek,
mé srdce je jak zrezlá měď.

Rodina by mě nejraději neměla,
jsem černou ovcí,
proč? Tak ráda bych to věděla,
to já jsem oběť, oni dravci.

Skočila na mě blecha,
říkám jí, ať mě nechá,
nebudu za maníka,
mít dalšího nájemníka.

Černé kočky,
přes cestu přebíhají.
Bílé mráčky,
černé kočky hájí.

Závrať z pohledu do temnoty,
z pohledu do duše černé kočky.
Slyším tichou píseň, ale neznám noty,
píseň skříňky nebo hračky?

Ztracená v závrati z temnoty,
cestu jsem ztratila.
Zmatené jsou i mé boty,
tebe z hlavy mé jsem už vymyla.