Verše

Být nezávislým na svojí rodině,
být skutečným a říct ano i ne.
Toto potřebuješ, aby jsi venku přežil,
toto potřebuješ, musíš mi věřit.
Být sám sebou, neřešit ostatní,
dokázat všem, že máš taky na víc.
Dodělat školu, jít na vyšší,
dodělat školu a získat si práci!
Tato slova by jsi měl pochopit,
umět se chovat a dobře se vyjádřit.
Tato slova dej si k srdci,
tato slova jsou skutečnosti!

Chodit za školu, nejít do práce,
radši doma ležet a nudit se.
Doma být bez jídla, při tom těžce trpět,
to mi ani neříkej, nechci to slyšet.
Vždy se šance objeví,
ať už jako popelář nebo zahradník.
Každá práce je přeci dobrá,
hlavně že máš love a máš na chleba.

Je ti o rok víc,
doma už nesedíš.
Jak je to lehké říct,
když ale pravdu nevidíš.
Snažím se tímto promluvit,
do duše skrz text jít.
Snažím se lepší být,
a pomoct vám potřebným.
Sebedůvěra je slovo, co dělá člověka silným,
přitom to nevidím, ale cítím!
Cítíš to? Je to příjemný,
když víš, že se snažíš, a zkusil jsi.
Udělat první dojem, není nikdy jednoduchý,
pro lidi, co jsou bez sebedůvěry, je to mnohem těžší.

To na světě nejkrásnější,
pro mě ze všech nejmilejší.
Roztomilé, nejsladší,
to Tebe, lásko, já mám nejradši!
Za Tebe dala bych život svůj,
tak ještě chvíli se mnou stůj.
Chytni mě a nepouštěj,
oči ze mě nespouštěj.
Nikdy nechci být už bez Tebe,
když s Tebou jsem, sníh mě nezebe,
oheň najednou nepálí,
a listy na jaře spadaly.
Když vedle Tebe jsem, tak čas nevnímám,
jen každou chvilku s Tebou si užívám.
Jen ty, já, my dva spolu navždy budem,
naším životem ruku v ruce pudem.
Ruku v ruce půjdem hbitě,
už jen dvě slova, Miluji tě!

Za oknem přibývá bělostné peří,
hladinu křišťálu jemný vánek čeří.
Tančí a třpytí se ve svitu luny,
střechýle chvějí se, jak stříbrné struny.

Krajina čistá, co panenská líce,
jiskří a září jak vánoční svíce.
Hebounký poprašek zkřehlou zem halí,
stříbrným brokátem pokrývá v dáli.

Že bez smrti není života?
Že bez tmy není světla?
Kam poděla se lidská dobrota?
Nebo, že bych se spletla?

Po každém zatmění,
že slunce vyjde?
Že sobec se nezmění?
Že štěstí přijde?

To je svět plný otazníků.
Svět, kdy silný za slabším se honí
- a přítel ti do zad vrazí dýku!

Kde by byl Ježíš, bez Jidáše?
A nebo Caesar bez Bruta?
Že lidská přetvářka dobro káže?
Tak, kde je ta pravda vetknuta?

Snad někdy pravdu
najdem v Svatém Grálu,
anebo v „Kameni mudrců”.

Tu věčnost a sílu,
jež patří Králům,
co nenajde podvodník ve „frcu”.

Tak to jsou otázky života,
jež naše lidstvo provází.
Je v nich moudrost, možná prostota,
jež navěky naším poznáním prochází.

Jsme nejlepší přátelé,
sdílíme spolu všechna naše tajemství.
Ona ví všechno, co mám v mysli.
Nedávno se něco změnilo.
Tak jako když se vzbudím ve své posteli.
Hlas v mé hlavě mi zlehka říká:

Proč ji nepolíbíš?
Proč jí to jen říkáš?
Proč ji nenecháš cítit
ty city, který skrýváš?
Protože se BOJÍŠ ukázat
to, co opravdu cítíš.

Pokračování básničky

Na malém stolku v bílé keramice
Kousek podzimního lesa
Zdědila jsem po mamince
Jméno i návyky
Na jaře hlídám si rozkvetlý keřík
Bílá jemná kvítečka
Není šeřík
To bílé kouzlo na větvičce
Přes léto přemění se
V krásné modré kuličky
Korálky mezi zelení
Které po prvním mrazení
Odpadnou kamsi z větvení
Když do úst vložíš kousek modra
Trpce tvé já pozná
Co skrývá se pod malou slupkou
Tam celý můj život
V bílé keramice, po mamince
Na suché větvičce
Mé modré trnky jsou
Mé společnice

Dnes k výročí narození
všechna tabu padla!
Letiště svůj název mění
na VÁCLAVA HAVLA!

Václav by byl jistě rád,
že již nebude se chybovat
a tak s názvem RUZYNĚ
se dnes všichni loučíme.

Na rtech s heslem
PRAVDY a LÁSKY,
přibyly nám trochu vrásky.
Přesto víra tady je tu:
Dnes jsme opět blíže „světu”!

Čekám na tvé psaní,
aby již bylo v mé dlani,
těším se, a mám tě stále moc rád,
a tak se na mne nezlob,
když tě musím stále vzpomínat.
Psaní od tebe, mne těší a těšit bude stále dál,
až se spolu sejdeme, tak tě políbím.
A tak se na mne nezlob, že píši tímto stylem,
toto je pro dnešek mým posledním dílem.

Já nechci mít královnu krásy,
žádné oblé tvary nemá...
Suverénně počíná si,
není však můj idol - žena...

Nechci ženu z časopisů
přikrášlenou retuší...
Upravené křivky rysů
pravou krásu netuší...

Nechci ženu anděla,
bez chyby a dokonalou...
Raděj ať je veselá
a má ke mně lásku stálou...

Může mít i navíc kila,
je v nich pravá ženskost skrytá...
V polštářcích je plodná síla,
co mnohá potěšení skýtá...

A v tváři může mít i vrásky,
vždyť věk je jenom číslice...
Znám seniorky, co jsou krásky,
znám i staré mladice...

Chci ženu, která voní láskou,
z očí jí září milování...
Pro mě je vždy super kráskou,
bez parfému a malování...

Chci ženu, co mě ráda má,
tu, kterou mi dalo nebe...
Ona mé sny i touhy zná,
chci prostě, lásko, jenom Tebe...

Jak netvářit se kysele,
když ztratila jsem přítele...
Ještě včera tu byl
a náhle mě opustil...
Ptám se smutně osudu,
proč být s ním nemohu.
Člověk po něčem touží
a jenom se pořád souží...