Verše

Letím nocí
a mám pocit,
že jsem nalezla.
Jenom doufám,
předem si zoufám,
zda do pasti jsem nevlezla.

Včera zažila jsem psinu,
když na partičku přepla PRIMU.
Geňa perlil do úmoru,
v pestrém, sexy „in” - úboru!

I Amor by se za svůj „look” styděl,
kdyby Geňův „outfit” viděl!
Seznamka byla zas „kláda”,
tyhle kluky mám fakt ráda!

Nápady a srandy kupa,
PARTIČKA je super tlupa!
Tak se těším na díly příští,
kdy PRIMA kluci mýty tříští.

Děkuji nejen Vám, Ami,
za veršíky sem věnované.
Na tomto portálu nejsme nikdo sami,
jsou tu příběhy lidí ve veršících tkané.

Z některých básní
čiší samota a přání.
S úctou se skláním
nad takovým rýmováním.

Tak zdravím zde přítomné „souputníky”:
Jen pište dál, všichni mnou oblíbení!
Loučím se s jediným slovem - Díky!
Jste múzou obdařeni - prostě ti „vyvolení”.

V lásce je celý svět,
štěstí na tisíc let,
tajemství života.
Tak ven utíkejte,
okolo sebe se dívejte,
ať netrápí vás samota.

Naskytl se mi pohled přes ptačí budku
Barevný podzim za mým oknem
Vskutku
Pojď se podívat, honem

Dřevěná podlaha, slupky od slunečnice
Domeček bez oken a dveří
Žádné bytelné okenice
Málokdo uvěří

Kolik krásy dá se vnímat
Přes domeček pro ptáčky
Hodiny nepočítat, snívat
Na nebi modrém bělavé obláčky

Na naši líbeznou přírodu
V tom malém kousku světa
Pohlížím přes ptačí budku
Lísteček ku lístku kmitá

V lechtivém podzimním povětří
Včera zelené lístky
Dnes sesychané pápěří
Červeno-žluto-hnědé penízky

Obdivuji tu pestrost zde ve verších,
co se na tomto portálu „kolegů” týká.
Je v nich život, vtip, smutek i smích
nebo nádherná snová romantika.

Ať Adélka, Romano Fatale,
Jahodový básník nebo Ami.
Je to tak pestré, citů „všeznalé”
i další dílka, co píšeme si „mezi námi”.

Tak já si říkám, sakra lidi,
kde se v nás bere zlost a zloba,
když tady na portálu vidím,
jak barevný je svět, přestože zlá je doba!

Proto stále si čtu zas a znova,
někdy jenom malou chviličku,
ta Vaše hravá slova básníkova.
Smekám, díky - a píšu Vám sem jedničku!

Na černém koni jezdec sedí,
přes hlavu kápi, do dáli hledí,
v ústech pevně svírá malou růži,
jejíž trny ulpívají v jeho kůži.

Růži červenou dívka dostala,
utekla - na stole ležet ji nechala,
utekla do noci černých vran,
jezdec má na srdci dlouhý šrám.

Hledí tam do dáli z úbočí hory,
a tesknou melodii vítr hraje,
na travnaté stvoly,
do celého kraje.

Pohledy jsme se vzájemně propojili,
ústa divokými polibky zapojili
a těly se dotýkali jeden druhého...
nikdy bych nevěřil v něco tak krásného...

Jak já se těším na tu Zimní vílu,
s tou její křišťálovou krásou.
Sněhové vločky ve větrném víru
se jako bílé ovečky pasou.

Jak já se těším na tu Zimní paní,
co na bílém koberci přichází.
Blíží se Vánoce, ten čas milování,
kdy pokoj a klid nás v duši provází.

Tak jen chci vzkázat té Sněhové víle,
ať Vánoce jsou jako pohádka,
kdy úsměvy, zvědavost dětí - jsou pro nás milé
a kraj plný sněhu je kouzelná zimní zahrádka.

V jednom kuse slyšíš, v televizi aj v rádiu,
jak moc šílený lidi jsou, co to je za hyenu.
Proč tak mladý za volantem, proč pásy si nedají.
Pokoušejí vlastní osud, s lidským štěstím si hrají.
Říkají, „zatáčku já poznám, šílený já jsem,
to je pro mě hračka, neboj, my to přežijem.”
Ještě nikdy nenaboural, neví, co je o chlup přežít,
neví, co je štěstí, nepozná ten pocit.
Nechápe smrt, smrt si pro něj jde,
zatáčku nezvládne, bouračce se nevyhne.
Z čista jasna v protisměru objeví se auto,
nahlas slyšet brzdy, takhle to dopadlo.
V tu ránu slyšíme v dálce sirény houkat,
v krvi leží tělo a my můžem jen koukat.
Nejhorší štěstí, jak za volantem přežije,
vedle spolujezdec, on za to nemůže.
Když zemře mladý člověk, musí to tak být.
Osud nevybereš, máme ho sečtený.
Adrenalin v krvi, neměl moc velkou šanci.
Jak krutý život je, když mladý zemře tragicky.
Život před sebou měl, a už ho má za sebou.
Rodina v slzách topí se denně,
přišla o poklad, ta je v tom nevinně,
ale ta je v tom nevinně.

Proč život tak podceňují.
Proč s osudem hýbají.
Proč je to tak těžké,
nikoho neposlouchají.
Machrují, adrenalin milují,
ale za jakou cenu?
Když brzy smrti podléhají.