Verše

Seděla naproti mně,
tvářila se tajemně,
ta dáma z kupé.
Vysála ze mě všechen cit,
teď pořád chtěl bych s ní být,
mé myšlenky jsou tupé...

Jednoho dne se otočíš a zjistíš,
že jsem odešel.

Zítra by mělo pršet,
ale já bych chtěl následovat slunce,
jednoho dne pochopíš,
že jsem byl jedinečný,
ale i kdyby zítra vážně pršelo,
budu následovat slunce.

A teď přišel čas,
také má láska,
ale já musím jít.

Myslel jsem, že přátele ztratím,
na samém konci,
ale ty víš.

Zítra by mělo pršet,
a já chci následovat slunce,
ano, zítra bude pršet
a já následovat slunce.

Našla jsem si novou lásku,
ty si asi kladeš otázku,
kdo to je?
Můžeš třikrát hádat,
její chuť je jako tvůj polibek,
věřit mu můžu,
ne jako tobě,
který mě podvedl s tou krávou,
já procházela se trávou,
přemýšlela o tom,
ty jsi řekl,
já povím ti to potom,
nebaví mě čekat,
proto odcházím,
děkuju ti za společnost,
ale tahle rána zůstane v mém srdci,
na vždycky.

Neznám tě,
ale chci tě, a ještě mnohem víc,
slova plynou skrz mne,
a stále mne naplňují, něco říkajíc,
jenže já nereaguji.

Tyto hry nekončí,
je to víc, než mé vnímání,
budu hrát, až najednou zmizí.

Má loď se potápí,
proč zrovna nyní,
a já bych chtěl tak moc domů,
máš na výběr, volá mne naděje hlas,
mám ještě čas, mám ještě čas?

Tak pomalu následuji ty oči,
oči, které mne přece už znají,
nemohu se vrátit.
Ponuré nálady mě svírají,
drolí mne na písky,
natřu se černě, nejde to zvrátit.

Trpíš velmi moc,
stále se sebou válčíš,
dnes je čas výhry.

Mé srdce je plné lásky
k srdci jedné plavovlásky,
co nevidět snad přeteče.
Jenom doufám,
že šanci mám
a láska neuteče.

Miloval jsem,
zradila jsi.

Prosil jsem,
odkopla jsi.

Radil jsem,
neposlechla jsi.

Až On tě zraní,
budeš na to sama asi.

Nehledej pak náhradníka,
hledej pravé lásky krásy.

Den co den
krásný sen
měl.
Když líbat rtíky
své dívky
směl.
Náhle zvonec
a všeho konec,
žel.

Mám slzy velké jako hrách,
a srdce mé jímá bolest, trápí strach.
Zdali zbyla v tobě aspoň špetka lásky,
kdybych pohladit směl tvoje jemné vlásky.

Moje láska, ta vždy pravá byla,
ty snad o kámen jsi zavadila.
A spadla.
Já vím, bolí to moc, to už taky znám,
kde jsi, holubičko?
Chtěl bych ovázat ti ránu, ač sám jsem zraněn.
Ale ty musíš volat o pomoc.

Stalo se spoustu věcí,
Některé jsem pochopil, jiné snad,
ale srdce moje je vždy tvoje přeci.
Tak proč utíkáš mi někam na západ?

Nikdy není pozdě ovázat bolavé srdce,
nikdy není pozdě, stát se rytířem,
nikdy není pozdě na koně spolu sednout,
a prohánět se mlhavým úsvitem.

Plazím se po zemi a vidím lejno,
a na něm much je velké hejno.
Přijdu k němu ještě blíž,
a udělám k němu mříž,
aby kdyby někdo šel,
o botu pak nepřišel.

Jsi má malá holčička,
v každém oku jedna hvězdička,
nebyla by hubička?
Nechci psát verše,
ale srdíčka.