Verše

Jako jiskra planoucí,
se vznáší po mracích,
jako člověk tonoucí,
je těžký a v rozpacích.
Její vlasy se kroutí
jako hadí mláďata,
ve vodě se brodí
jako mladá housata.
Až k nám jednou přijdeš,
já ti něco ukážu,
rozvážu ti šátek,
pak tě políbím.
Ona je krásná,
jako hvězda jasná
v šedomodré obloze,
zatracená cesta,
ty máš puchýř na noze
a jemně našlapuješ dál.
Můj anděl byl v záloze,
a v srdci vzplanul žal.

Tak jsem našel víru svoji
Tu, která na vše odpovídá
Mé tělo se jí stále bojí
Že prý mě zaživa požírá

Teď sedím u našeho oltáře
Se mnou pět špinavých ožralů
Ze zářivek vychází svatá záře
Zde, v kapli plného grálu

Kazatel mi půllitr podává
A v něm zlaté rozhřešení
K tomu na sebe přidává
Půldecák potěšení

Jestli podal pátý či desátý
To je jedno, snad není poslední
Sedím tu stále, a teď se mnou ty
Snad až do skonání dní

Do baru jsem jednou zašel
Chtěl honem nalít
A tak jsem svoji víru našel
Když jsem začal pít.

Na návštěvě Chrastavy,
„stříleli si” z Vendy.
Že by rána do hlavy?
Či účinek brandy?

Že selhala ochranka?
Útočník byl chorý?
Prostě žádná selanka,
spíš „westernová” story.

Václav ale na svůj svátek,
útok zvládl s přehledem.
Byl z toho jen velký zmatek,
jak my Češi dovedem.

Bývala kdysi tak žensky krásná,
s něžností Rozvíjejícího se poupátka.
Tenkrát - tak křehce naivní, ale šťastná,
bez zkušeností „uměleckého pozlátka”.

Ta „zlatá klec” jí zjevně škodí,
za zády bulvár - je plná bolu,
vždy se jak pták „Fénix” z popela zrodí,
aby pak zase padala dolů.

Tak já přeji té Ivetě,
ať uchopí Nebe plné červánků.
Ať je zas ráda na světě
a probudí se jak princezna ze spánku.

Zprvu přijmi srdce mé,
které jest tu pro tebe,
jsi tam anebo tady,
mne však uklidňují telepatické vnady...
Které se táhnou vánkem plynulým,
čistou cestou jako kouřový dým...
Mezi tím pár kapek spadne na bílý polštář,
že ani růže neuvadne, to sama znáš...
Vždyť víš, že je to pouhý dětský pláč...

Jak se to může stát,
že člověk, který má tak rád,
vždy skončí v pláči.
Vždyť láska tak něžná je,
tak proč mě zraňuje,
slzy v dešti tančí...

Osud si se mnou zahrál,
říkals: osudu se dá pomoct
a pomohl jsi mu tak,
že mám teď život naruby.
Slzy tečou vždy,
když si na Tebe vzpomenu.
Tu chybu já jsem neudělala
a musím proto trpět.
Nikdy se nesnaž osud měnit.
Zbydou jen slzy
a touha něco změnit.

Dnes je svátek Václava,
jež chrání slabé bez práva.
Je to strážce národa,
co nechybí mu obroda.

Však Václav zřejmě zaspal čas,
tak povstaň, prozři a veď nás zas!!
A vyzvi Blanické rytíře,
ať se náš národ ze svrabu vylíže.

Tak veď nás vpřed,
vždyť občan na to čeká!
Kdy? Když ne teď?
K svobodě cesta nedaleká!

Ta cesta - kde se všem stejně měří
a konečná je SVOBODA,
Václave, Tvůj lid Ti přece tolik věří.
Jsi patronem našeho národa!

Kradu auta, motocykly,
spadeno mám i na bicykly,
šikovný jsem a pracovitý,
ručičky mám šíleně hbitý,
ale s policií je to v pytli.

Jedna, dvě - methyl tu je,
tři, čtyři - strach smrt šíří.
pět, šest - nenech se k pití svést!

Sedum, osum - ztratíš rozum,
devět, deset - STOP - víc už ani LOK!