Verše

Kvítečku můj, zůstaň v mých dlaních,
lístky narovnám ti svými rty,
vůně tvé nosem mi proběhly,
v hodinách těchto ranních.

Chci si tě prohlížet každý den,
každý kousek tvého těla,
každý chloupek mne šťastným dělá,
jsi nejkrásnějším výtvorem.

Chci pohladit tě nejdřív lehce,
abych snad neporanil tvoji pleť,
zářící jako zlato nebo měď,
má ruka opustit tvé tělo nechce.

Chci tě držet v objetí,
pod rozkvetlými stromy,
mezi květinami, pod balkóny,
mé srdce je prostě v zajetí.

Chci tě nést též v náručí,
jak malé chundelaté koťátko,
chci to nadlouho, ne nakrátko,
v mém srdci láska stále pučí.

Chci tě líbat, dotýkat se tvojí tváře,
mazlit se s tebou znenadání,
krásné něžné milování,
tvůj úsměv - nekrásnější záře.

Včera jsem se na PRIMĚ
zas smíchy polámala,
když Partička bezchybně
u mě opět bodovala.

Kluci se vtipně předváděli
ve své improvizaci.
Jsou pohotoví, prostě skvělí,
co humor nikdy neztrácí.

Zase jsem tak u telky
našla velkou psinu.
Těším se na pondělky,
kdy „zapínám” PRIMU.

Kluci mi zlepší náladičku,
nápadů mají stále kupu.
Vždy se těším na Partičku
- tu super PRIMÁckou tlupu.

Už nejsi mou jedinou princeznou,
jiný už svírá jemnou ruku tvou.
Hrou zpočátku snad nevinnou,
jsi opustila lásku mou.

Jiný vroucně o tebe stále stál,
v tvé blízkosti, o city bojoval,
tvůj cit ke mně nakonec neobstál,
za zády mi tvé srdce kradl dál.

Nevím, zda tolik vtipu stále měl,
co jsem já lépe dělat neuměl?
Zdálo se ti, že víc než já tě chtěl,
a já jen bolestí jsem oněměl.

Stalo se mi to pod rukama,
jenže nechala ses zlákat sama,
snad pocit ti dal - velká dáma,
já vidím ale, že je to fáma.

Ano, jsi teď zamilována,
ale nevidíš vůbec realitu rána,
do nerovného vztahu nahnána,
bude to pro tvé srdce rána.

Já už nemohu nic udělat,
neměla jsi všem kolem lhát,
až ten vztah začne vychládat,
tak budeš v koutku tiše lkát.

Tvá pýcha, že jsi umělkyně,
mi připomíná filmy v kině.
Když odejdeš ze slávy síně,
žal topit budeš v rudém víně.

Kdybys přátelům svým věřila,
i potom cos mě zradila,
čistého vína by sis nalila,
a nohama na zem vrátila.

Odešlas po jedenácté,
odešla jsi bez omluvy,
v depu srdce sklady prázdné,
věrných citů zbyly dluhy.

Kapka v oku nehledá se,
divadelní tragédie,
z různých stran hlas ozývá se,
jak to s tebou krásně hraje.

Věrná, hodná naivita,
láska, která příliš věří,
odkládaná intimita,
zaklapnutí prázdných dveří.

Vykradené účty citů,
prázdné bezpečnostní schránky,
teď můžeš psát do sešitů,
inkoustové veršovánky.

Pozoruji hodiny na peróně,
starobylé, zvláštní mat,
na ciferníku pobíhajíc tři koně,
jež na kruhové dráze chtějí stát.

Silný plnokrevník staršího věku,
prokluše kolo za hodinu,
na sobě rezavého prachu deku,
vzpomíná na starou konírnu.

Další je mladý hnědák,
co do minuty kolo zvládne tryskem,
bez jezdce, jen otřepaný sedák,
vykládaný mramorovým obeliskem.

Poslední kůň je tlustý a starý,
kolo procválává celý den,
všechny tři sledují lidí davy,
co nad ránem toulají se perónem.

Byl jeden sup,
co schoval si lup
nahoře na skále,
měl předtím namále,
utek o chlup.

Sedmnáctý listopad
je výročí Sametu.
Co se vystřídalo vlád?
Dost, jestli se nepletu!

„Sosani” či ÓDéSáci
vedou zemi do kytek.
„Růže”, ani „Modří ptáci”!
Stran tu máme nadbytek.

Zelení to pohnojili,
Véčkaři snad ještě více.
TOPce notně dlouhou chvíli
dohořívá její svíce.

Kam dospěla naše země
od prvního Sametu?
Vyklíčilo sváru sémě,
teď přináší odvetu!

Česko je dnes samé dluhy,
důchod v nedohlednu.
Vláda si z nás dělá sluhy
a táhne stát ke dnu.

Odtrhnu den v kalendáři,
zmuchlám, hodím do smetí.
Po Sametu samí tmáři,
kopec dluhů pro děti.

Mačkám slzu - co na hruď padla
dolů k pravdě, lásce.
Jsme v zemičce Vaška Havla
na velmi tenké lávce.

Tímto končí „svátek Králů”,
co slíbili zem Svobody.
Klíče házím do kanálu
za tunely a podvody...

Nepohrdej srdcem zlomeným,
teď jsme oba v jednom clubu,
nepříteli rozbít hubu,
svým tělem, zpola hubeným.

Nepohrdej srdcem mým,
není horší, než to tvé,
myšlenky stejně zběsilé,
vytvářejí stejný rým.

Nepohrdej láskou mojí,
čeká club srdcí zlomených,
poběžím závod o berlích,
vyhraji nazpět lásku svoji.

V rozkvetlých zahradách,
vidím tě stát,
v lehkých letních šatičkách,
a slyším loutnu hrát.

Tančíš v baletních botičkách,
tvé vlasy voní lučním medem,
a pokrývá je zlatý prach,
jsi mého snění středem.

Na šatech máš spoustu květů,
šaty mají barvy duhy,
i kdybych prošel stovky světů,
jen kvůli tobě nadělám si dluhy.

Přitanči prosím blíže ke mně,
ladnými krůčky, jak umí tělo tvé,
tvé pohyby ladné pohladí mě,
baletko má, dítě mé.

V rozkvetlých sadech tančíš zjara,
na nohou rosu třpytivou,
chci, abys při mém boku stále stála,
nikdy nechci ohlédnout se za jinou.

Copak se to děje,
peněženka se mi směje,
že jak zmerčím bankovku,
hraju si s ní na schovku,
pod most to se mnou spěje.