Verše

Pomalu usínám...
vzpomínky v myšlenkách volně plynou...

Ta První - máma...
skloněná nad postýlkou...
starostlivá, smutná... v nitru stále sama...
nepochopená, přesto tak lidská...

Ta Druhá - vzpomínka na tátu,
... mého Květinového krále...
na procházce lesem mě učil vnímat
tu vůni, krásu... každý strom mi ho připomíná...

Třetí vzpomínka... Můj Milý - ty oči - zelené,
rozesmátého uličníka s nespoutanou duší...
Moje První a také poslední opravdová láska...
Hlavou mi z dálky zní písnička Toulavej...
Pamatuješ? Tak rád jsi ji hrál!

Poslední vzpomínka - Ta čtvrtá - můj syn,
... držím ten svůj „uzlíček” štěstí...
symbol zrození života, lásky a radosti...
radosti, kterou mně a svému tátovi stačil „nadělit”...

Vzpomínky končí...
syn už je dospělý a ti, co jsem tak milovala,
už se mnou nejsou... ta černá Smrt nás rozdělila...
Pomalu usínám...

Ve snech se vrací ti moji blízcí,
mému srdci tak milí...
Rozmlouvám s nimi a jsem znovu šťastná!
Vídám je noc co noc, jen ve svých představách...

Přichází den... bolestné ráno...
... procitnutí...
Jsem zase sama, přesto tak bohatá,
vším, co mi můj barevný život stačil dát...

Jsi vonící květina,
co spadla mi do klína,
jsi láska, která uvadla,
zaléval jsem, vypustil zdymadla.

Dostalas nemoc ukrutnou,
chtělas hned být květinou,
utekla jsi proto nocí, temnotou.
Proč tvoje srdce zeje prázdnotou?

Proč?
Vábil tě tento svět,
co na nic nepočká,
tvá duše, dříve křehoučká,
změnila se v led.

Bavíš se zatím vesele,
tančíš z Pondělka až do Neděle,
ale nastane ráno, kdy ty vstaneš z postele,
bude ti tuze zle, jak Bohu v kostele.

Tento svět ztracenou sílu ti nevrátí,
ten, kdo tu vládne, jen život ti převrátí,
pamatuj, kdo schopen poskytnout zahřátí,
když stačit nebudou všechny tvé kabáty.

Proč?
Cítíš, že tento svět nepatří ti,
Tady tobě neporoste žádné kvítí,
v hloubi duše ale víš, kde bys měla právě býti,
se slzami obejmou tě - stačí jenom poprositi.

Chtěla by jsi být s tím,
s kým jsi strávila mnoho krásných chvil.
S tím, kdo tě opravdu miloval,
v hloubi duše tvé teď proudí jen vzpomínka krásná.
Vzpomínka, která tě, v tuhle chvíli pevně svírá,
je to špatný klam,
který je v duši tvé, když jsi sama a on sám.
Vzpomínáš na ty krásné dny, co jsme byli spolu,
leželi jsme v trávě, ty jsi byla ranní rosou zalitá,
to byla naše láska veliká.
Vzpomínám, vzpomínáš...

Velký brouk
na mě kouk
z polívky.
Zmizel tiše
v mém břiše,
jaké servítky.

Letím nocí
a mám pocit,
že jsem nalezla.
Jenom doufám,
předem si zoufám,
zda do pasti jsem nevlezla.

Včera zažila jsem psinu,
když na partičku přepla PRIMU.
Geňa perlil do úmoru,
v pestrém, sexy „in” - úboru!

I Amor by se za svůj „look” styděl,
kdyby Geňův „outfit” viděl!
Seznamka byla zas „kláda”,
tyhle kluky mám fakt ráda!

Nápady a srandy kupa,
PARTIČKA je super tlupa!
Tak se těším na díly příští,
kdy PRIMA kluci mýty tříští.

Děkuji nejen Vám, Ami,
za veršíky sem věnované.
Na tomto portálu nejsme nikdo sami,
jsou tu příběhy lidí ve veršících tkané.

Z některých básní
čiší samota a přání.
S úctou se skláním
nad takovým rýmováním.

Tak zdravím zde přítomné „souputníky”:
Jen pište dál, všichni mnou oblíbení!
Loučím se s jediným slovem - Díky!
Jste múzou obdařeni - prostě ti „vyvolení”.

V lásce je celý svět,
štěstí na tisíc let,
tajemství života.
Tak ven utíkejte,
okolo sebe se dívejte,
ať netrápí vás samota.

Naskytl se mi pohled přes ptačí budku
Barevný podzim za mým oknem
Vskutku
Pojď se podívat, honem

Dřevěná podlaha, slupky od slunečnice
Domeček bez oken a dveří
Žádné bytelné okenice
Málokdo uvěří

Kolik krásy dá se vnímat
Přes domeček pro ptáčky
Hodiny nepočítat, snívat
Na nebi modrém bělavé obláčky

Na naši líbeznou přírodu
V tom malém kousku světa
Pohlížím přes ptačí budku
Lísteček ku lístku kmitá

V lechtivém podzimním povětří
Včera zelené lístky
Dnes sesychané pápěří
Červeno-žluto-hnědé penízky

Obdivuji tu pestrost zde ve verších,
co se na tomto portálu „kolegů” týká.
Je v nich život, vtip, smutek i smích
nebo nádherná snová romantika.

Ať Adélka, Romano Fatale,
Jahodový básník nebo Ami.
Je to tak pestré, citů „všeznalé”
i další dílka, co píšeme si „mezi námi”.

Tak já si říkám, sakra lidi,
kde se v nás bere zlost a zloba,
když tady na portálu vidím,
jak barevný je svět, přestože zlá je doba!

Proto stále si čtu zas a znova,
někdy jenom malou chviličku,
ta Vaše hravá slova básníkova.
Smekám, díky - a píšu Vám sem jedničku!