Verše

Vánoce jsou svátky klidu,
vykřičte to všemu lidu,
stop stresu - obchody se zavírají,
jen malé dárky si všichni dají,
hlavní je láska a cit,
víc už nemůžeš mít,
proto je pech
honit se po nákupech.

Kdo slíbil by ti rád,
že z moře kvítí natrhá ti,
kdo bude kamarád,
ze země pomůže ti vstáti.

Kdo sliby by ti dal,
že donese ti paví listí,
on zapošije žal,
a tvoje rány medem čistí.

To byl by opravdový přítel,
srdcem láskou plněným,
něhy pěchovaný pytel,
co prohřeje tisíc zim.

Chci mít u sebe tu bytost,
a cítit se jako král,
já nikdy nepocítím lítost,
koho jsem si vlastně vzal.

Ježíšek nemá na saně,
tak vykašlal se na ně
a chodí pěšky,
občas nasadí běžky,
Santa se tváří prohnaně.

Obrovské saně,
hypermarket na ně,
to budeš zírat,
co dřív otvírat,
tlač se v davu spořádaně.

Tři kandidáti na prezidenta
mají palec dolů.
Jak lákavá je jeho renta!
Teď jsou plni vzdoru.

Že budou bránit svoje práva,
křičí do médií.
To překvapivá není zpráva,
do prsou se bijí.

Kdo obsadí místo Vaška,
kdo povede naši zem?
To bude zas, lidi, fraška
se všemi a proti všem!

Mám rád ty chvíle,
kdy s přírodou jsem sám,
to pošeptal bych každé víle,
já odněkud tě znám.

Mám rád ty ranní úsvity,
kdy slunce ještě ospalé je,
odháním drobné moskyty,
a rosou brouzdám se do ráje.

Pak také líbám západy,
pusu slunci na dobrou noc,
nechat se umývat vodopády,
pocítit přírody něžnou moc.

Maluji květinu,
tahy štětce,
ruka mi klouže,
po plátně lehce.

Maluji rostlinu,
dávám jí barvy,
dávám jí vůně,
a tóny harfy.

Maluji kytičku,
na plátno bílé,
a kolem travičku,
v té chvíli snivé.

V srdci mém je láska,
ukovaná kovářem,
v dílně, kde oheň praská,
já nepustím ji nikdy ven.

Nežádám o vodu,
pro mé hořící srdce,
stále však po květech jdu,
stále našlapuji lehce.

Teplo mého srdce sálá,
jen, kdy se, vílo, naleznem?
K ničemu je mi teď teplá šála,
v tom opojení kouzelném.

Když naleznu tě, vílo, včas,
pak rád pokleknu na kolena,
pavučiny smyji z černých řas,
a řeknu: „Buď má vyvolená.”

Kvítečku můj, zůstaň v mých dlaních,
lístky narovnám ti svými rty,
vůně tvé nosem mi proběhly,
v hodinách těchto ranních.

Chci si tě prohlížet každý den,
každý kousek tvého těla,
každý chloupek mne šťastným dělá,
jsi nejkrásnějším výtvorem.

Chci pohladit tě nejdřív lehce,
abych snad neporanil tvoji pleť,
zářící jako zlato nebo měď,
má ruka opustit tvé tělo nechce.

Chci tě držet v objetí,
pod rozkvetlými stromy,
mezi květinami, pod balkóny,
mé srdce je prostě v zajetí.

Chci tě nést též v náručí,
jak malé chundelaté koťátko,
chci to nadlouho, ne nakrátko,
v mém srdci láska stále pučí.

Chci tě líbat, dotýkat se tvojí tváře,
mazlit se s tebou znenadání,
krásné něžné milování,
tvůj úsměv - nekrásnější záře.

Včera jsem se na PRIMĚ
zas smíchy polámala,
když Partička bezchybně
u mě opět bodovala.

Kluci se vtipně předváděli
ve své improvizaci.
Jsou pohotoví, prostě skvělí,
co humor nikdy neztrácí.

Zase jsem tak u telky
našla velkou psinu.
Těším se na pondělky,
kdy „zapínám” PRIMU.

Kluci mi zlepší náladičku,
nápadů mají stále kupu.
Vždy se těším na Partičku
- tu super PRIMÁckou tlupu.

Už nejsi mou jedinou princeznou,
jiný už svírá jemnou ruku tvou.
Hrou zpočátku snad nevinnou,
jsi opustila lásku mou.

Jiný vroucně o tebe stále stál,
v tvé blízkosti, o city bojoval,
tvůj cit ke mně nakonec neobstál,
za zády mi tvé srdce kradl dál.

Nevím, zda tolik vtipu stále měl,
co jsem já lépe dělat neuměl?
Zdálo se ti, že víc než já tě chtěl,
a já jen bolestí jsem oněměl.

Stalo se mi to pod rukama,
jenže nechala ses zlákat sama,
snad pocit ti dal - velká dáma,
já vidím ale, že je to fáma.

Ano, jsi teď zamilována,
ale nevidíš vůbec realitu rána,
do nerovného vztahu nahnána,
bude to pro tvé srdce rána.

Já už nemohu nic udělat,
neměla jsi všem kolem lhát,
až ten vztah začne vychládat,
tak budeš v koutku tiše lkát.

Tvá pýcha, že jsi umělkyně,
mi připomíná filmy v kině.
Když odejdeš ze slávy síně,
žal topit budeš v rudém víně.

Kdybys přátelům svým věřila,
i potom cos mě zradila,
čistého vína by sis nalila,
a nohama na zem vrátila.