Verše

Chtěla bych mít křídla motýlí,
co pohladí Tě po roztoužené tváři.
Splynout s černou tmou - jenom na chvíli,
kdy souznění našich těl do hvězdné noci září.

Chtěla bych mít křídla motýlí,
jež něžně Tvoji hebkou kůži pohladí,
kdy tlukot našich srdcí v objetí zesílí
a ruce Tvé jak hravé rybky v moři dovádí.

Tak uchop moji hlavu do dlaní
a pověz, jak moc bys mě chtěl,
v tom nekonečně dlouhém svítání
slíbat z mých křídel roztoužený pel.

Když napíšeš tu báseň svou.
Tu báseň krásnou, líbeznou.
Musíš vždy udělati, že autorem jseš
a prosaditi, že co tu píšeš.
Je myšlenkou tvou.
A né že čte ji někdo jiný.
Hned zkopíruje a myslí, ta báseň je má,
Já složil ji, jenom Já.
Já tvrdě si stát budu,
tu báseň chránit budu.
Jen půjčit si ji můžeš a vrátit zpět zas,
protože kdo nevrátí a přivlastní ji,
je pro mě ubožák zas.

Džínsy ošoupané,
cigaretu v puse,
tričko s reklamami
odložit jsem musel.
Místo kazeťáku,
svírám pevně zbraň,
vlasy po ramena,
ostříhat jsem dal.

Nejsem sám, nejsem, nejsem sám,
kdo ztratil na chvíli, co měl rád.
Jsem voják, jsem voják, jsem voják,
bránit mír a svou vlast úkol mám.

Zkouším indulonou
vyleštit kanady,
náš velitel roty
je strašně všímavý.
Zakáže vycházku,
kladeš si otázku,
proč místo s děvčetem,
v kasárnách chodíš sám.

Nejsem sám, nejsem sám, nejsem sám,
kdo ztratil na chvíli, co měl rád.
Jsem voják, jsem voják, jsem voják,
bránit mír a svou vlast úkol mám.

Život plyne rychle,
sotva se ohlédneš,
nenosíš už rifle,
jseš už muž usedlej.
V zeleném chodí šatu,
tvůj kluk má prima tátu
a na tvém magneťáku
pouští píseň tvou.

Nejsem sám, nejsem sám, nejsem sám,
kdo ztratil na chvíli, co měl rád.
Jsem voják, jsem voják, jsem voják,
bránit mír a svou vlast úkol mám.

Blouzním? Pro Boha!
Co se to vlastně děje?
Padají domy, temní obloha,
celá Země se v základech chvěje!

Voda se proudem okolo valí
s přívaly sněhu z temného nebe!
Omrzlá kůže na těle pálí
a zčernalý sníh kolem tak zebe!

Že by DNES nadešla odplata
- podle proroctví Nostradama?
A planeta naše kulatá
se nám tak odvděčí za vše sama?

Běžím do spadlé zříceniny,
ve snaze zachránit svou kůži.
Voda se valí dolů do sutiny
a má cesta k úniku se úží.

Je rok dva tisíce dvanáctý...
prosinec - jednadvacátý den...
Země nám splácí - ničení, války, křiváctví,
kdy soudný den byl právě naplněn!

A v tu chvíli se otřesená Země
ve dvojí půle ostře rozpadá,
výčitky, hrůza a snaha přežít ve mně,
má naděje na záchranu rychle uvadá.

Tma, ticho a pach spálených těl,
kdy v umírání doznívá ta strašná věta!
Dnes - očekávaný soudný den nadešel!
Právě TEĎ - nastal KONEC SVĚTA!

Jsou dny stvořené k milování.
Vím, krásnější doba není...
Ale nejsou stále k mání,
člověk chce, příroda mění...

Jsou také dny k povídání,
věř mi, i ty hezké jsou...
Mazlení a objímání,
klid do duše přinesou...

Někdy stačí přitulení,
pohlazení, milá slova...
Mrak se ve sluníčko změní,
nálada je pohodová...
----------------------------------

Když nejsou dny k milování,
ať není Tvoje flinta v žitě...
Udělej si chvíli na ni,
je to hodně důležité...

Přitul se a šeptej slova
o tom, že je Tvoje nej...
Ráno, odpoledne znova,
večer při ní usínej...

Hladím dřevo po létech,
jako louky po květech,
letokruh každý,
vepsán je navždy,
a semena tvá na dětech.

Buk, Dub, Olše, Osika,
dlaň má, jich se dotýká,
vrásčitá kůra,
sušená můra,
do prstů proniká.

Hladím stromy po listí,
duše má se očistí,
od neřesti,
od bolesti,
které srdcem prosviští.

Líbám stromy u kořene,
dotýkám se letmo kmene,
vdechuji tebe,
poznávám sebe,
a touhy láskou zapálené.

Hladím stromy ve větvích,
bloumám ve snech podivných,
řekni - chci tě,
obejmu tě,
z lístků růží v nádvořích.

Snad to není velký hřích...

Poklad je poklad, to každý ví,
jen ty a já jsme pořád mladiství,
ale ze všech největší poklad je,
upřímné přátelství.

Díky Vám - veršující kolegové,
za Vaše výtvory, co dáváte sem snové.
Je v nich cit, smutek, láska i dobrota,
každičký skutek - koření všedního života.

Ta neúprosná všední realita,
ať skutečná či umělecky snová,
je zde do různých dílek věrně skryta,
kde slova jsou tak něžně sametová.

A tak se často obracím
na tyto milé umělecké stránky,
kde k oblíbeným dílkům se navracím...
Jak ráda mám mnohé veršovánky!

Na verších, lidé, nesejde,
vždyť milá jsou i ze života slova.
Co z umělecké duše odejde,
jsou křehká slova básníkova.

Jak pestrá je ta básnická rovina,
kde jsou vetkané stovky duší.
Zde jsme jedna velká tvůrčí rodina,
co za pocity se nestydí
- a romantická duše jí sluší.

Já podlehla jedinkrát hloupému pokušení,
tvá citová facka mě prostě shodila ze sedla.
Zelenou dala odplatě, teď hledám marně odpuštění,
tys však zradil mě a touha „vrátit zpět” mou mysl posedla.

Jak já se bála jenom o tebe!
Tys ale podvedl mě s jinou...
Svědomí pálí mě a pravda zazebe,
dodnes se cítím přesto vinou.

Však byla jsem v mrákotách, bez tebe,
zmatená a ublížená jako laň.
Teď omlouvám se, dodnes za sebe,
nikdy už nesplatím nikomu stejnou daň.

Ten, co mi nabídl nezištně lásku svou,
dodnes mi nedal svoje odpuštění.
Zrazena, sama - jdu stále cestou svou,
dnes omlouvám se za své poblouznění.

Tenkrát ta něžná křídla motýlí,
poskytla mi ochotně náruč svojí,
v ní zapomněla jsem na bolest - i když na chvíli,
dnes už vím - jak odplata a zrada hodně bolí.

Přesto mé city byly tak průzračné,
v lásce já neumím nikomu totiž lhát.
Byl mi tak nablízku, doteky, léčivé, zazračné,
teď zbyde mi jen na lásku vzpomínat.

Dodnes mou myslí zmatené obrazy plují,
tvá náruč, co nabídla mi křídla motýlí.
Díky a omlouvám se za tu slabost mojí,
dal jsi mi oporu, lásku - i když jen na chvíli.

Tak já přeji svému romantickému rytíři,
ať přestane mně vyčítat a nemít rád.
Dal mi své srdce na stříbrném talíři,
ukázal, jaké to je umět nezištně milovat.

Já zhlédla se v rozbouřené sopce,
jíž mé city jsou možná k smíchu.
S hravostí roztouženého skopce
mě láká k vášnivému hříchu.

Však to modré nebe plné červánků,
mi nabízí věčnost čisté lásky
a pokušení vášně ve spánku,
přichází - kdy se mu oddám, bez sebemenší vrásky.

Však ráno přijde pravdy políbení,
kdy modrá tůňka mi nabízí věčnost milování.
Ten klenot v jeho srdci našel u mě zalíbení
a já volím tu stálou lásku, je konec rozjímání...