Zamilované básničky

Nečekal jsem, že mi brzy,
budou z očí kanout slzy.

Nečekal jsem, že mé oči,
příliv slané vody smočí.

Nečekal jsem plané sny,
jež tak rychle vyhasly.

Nečekal jsem jiskru jinou,
která toho bude vinou.

Nečekal jsem tolik lhaní,
mé tělo se křečem brání.

Jezábel jsem nečekal.
No a zatím - kat mne sťal.

A má hlava kutálí se,
k nečekaně čisté míse.

To jsem vážně nečekal,
že teď vládne jiný král.

Teď je éra krále Jana,
podlehla mu čistá panna.

To jsem vážně nečekal,
jakou hloubku mívá žal.

Jsi ta, kterou hledám,
myslíš, že znáš dobře, sama sebe.
Je podzim, venku je už zima, až z toho zebe.
Hledám lásku, možná právě tebe.
Pověz mi něco o sobě, o své maličkosti,
chci lásku, mít rád i milovat.
Chci být s tebou, naše děti spolu vychovat.
Vím, že někde jsi, přeješ si teď to samé,
chci tvou lásku, stále tě milovat,
své srdce ti dát,
zahřát ve svých, tvé zmrzlé dlaně.
Třeba kolem sebe chodíme,
jen jinam koukáme, špatně vidíme.
Hledáš něco podobného, jako já,
tak to jsme v tuto chvíli právě dva.
Tak se pěkně usmívej,
koukej kolem sebe, a nebuď zlá.
Snad se jednou potkáme,
budem spolu šťastni, já, ty, oba dva.
Hledám, hledáš,
tak to jsme v tuto chvíli dva...

Byla jsi tak roztomilá,
moc jsem tě měl rád,
nevím, proč tak nenávidím,
slovo - „kamarád”.

Byla jsi tak plná smíchu,
když jsme byli spolu,
když na kávu chodili jsme,
jindy na kofolu.

Byla jsi tak plná plánů,
náš vztah byl tak krásný,
všecko ale rozbila jsi,
zbyla sbírka básní.

Jsi pro mě sluncem zářícím,
ale také měsícem svítícím.
Jsi pro mě ta největší hodnota,
jsi srdce i duše mého života.
Jak moc jsi pro mě důležitá v tomto světě,
to nejde popsat v jedné větě...
MILUJI TĚĚĚ MOCC!

Mám teď já to smůlu jen,
chtěl já tě mít, ale né jako sen.
Svou lásku chtěl jsem ti dát,
vášnivě tě líbat, milovat.
Né, nechci si stěžovat, ani ti nic vyčítat,
jen krásná slůvka lát,
tvou lásku si stále přát,
snít a na tebe vzpomínat.
Má láska k tobě byla více nežli cit,
v mysli mé teď probíhá, zmatek, zmatek veliký,
já miloval víc nežli ty.
Tak to někdy v lásce chodívá,
kdo miluje víc, láska končí, a v srdci to bolívá...

Vlny narážejí do mé lodi,
plachty ve větru se dmou,
přemítám, kdy zase kotvu shodím,
kdy pokochám se krásnou zátokou.

Pluji už dlouho, a loď má, ta je věrná,
znám už na ní každý trám,
plavba někdy pěkná, jindy mizerná,
obě plavby já vždy uvítám.

Stále mám srdce dobrodruha,
a před světem stále utíkám,
plavím se tam, kde ukáže se duha,
na své lodi se plavím sám.

Čekám na den, kdy v srdci mém,
zrodí se hvězda zářící a jasná,
jak když na louce v oparu mlhavém,
přijde trhat květy dívka krásná.

Čekám na ten správný přístav,
do kterého jednou budu moci vplout,
tam líbat bych chtěl stále stejná ústa,
svou múzu chtěl bych v náruč přivinout.

V ten den záblesk v očích objeví se,
a mou tvář úsměv projasní,
až naše oči zas a znova setkají se,
každý ten okamžik bude překrásný.

Hledám slova, jak Ti vyznat lásku,
pro Tvé štěstí dávám všechno v sázku.
Jsi osud, nebo jsem si Tě vymodlil?
Kdo ví. Teď vedle Tebe bych nejraději byl.
A dvě prostá slůvka Ti říct.
Miluji Tě, křičí moje srdce. A co je víc?

Vlaštovko malá, odkud přilétla jsi?
se studeným vánkem od vysokých hor?
nebo z luk rozkvetlých, tam kde hluboké lesy?

Anebo snad z travnatých plání?
nebo od jezer blankytných a hlubokých?
Pověz, sám nemám totiž zdání.

Vlaštovko malá, co doposud dělala jsi?
odešla jsi od rodiny?
kdepak včera hrávala sis?

Pověz mi, neb nemám zdání,
den už ke konci se chýlí,
a den už za stromy se sklání.

Vlaštovko malá, hledáš zde nový domov?
zde ti hrozí nebezpečí,
Orli slétají se na lov.

Ta tvoje krajina, tam v té ty jsi doma,
marně hledáš dobrodružství,
čeká tě tu jen pohroma.

Vlaštovko malá, brzo vylétla jsi z hnízda,
nejsi ještě připravená,
nepoznáš, kdo falešně tu hvízdá.

Chci poprosit tě naposledy,
vzlétni prosím do oblak,
ať ušetříš mi zlé pohledy.

Potom cestou luční, voňavou já odešel,
nevím, zdali poslechla mě,
už nikdy jsem ji neviděl.

Jsi má jediná láska.
Přesto z tebe nevyjde ani hláska.
Miluju tě moc a moc,
přeju si s tebou strávit každou noc.
Když mě vidíš, oči se rozzáří,
když vidím já tebe, hlava se mi zatočí.

Nemohu vyhnat své myšlenky z hlavy,
myšlenky na tebe, a na tvé zrady.

Den za dnem proniká ostří do těla,
nemohu uvěřit, žes to tak chtěla.

Nevím, kam vede mě myšlenek cesta,
vtáhlas mě mocí svou do svého města.

Ten tvůj svět zpočátku nezdál se podivný,
ani dnes nechápu, proč je tak nevlídný.

Tvému srdci věřil já jsem do poslední chvíle,
než jsi přišla, sundala mi mé slepecké brýle.

Pokračování básničky