Zamilované básničky

Snad proto, že jsi stvořený z měsíčního svitu,
snad proto, že jsi ledový z vody plné citů,
snad pro tvé vlasy, šla bych černým tunelem
a pro tvůj smích stala bych se andělem.
Snad pro tvé oči plné něžností,
budu tě obklopovat láskou a věrností.

Už jen vzpomínky mi zase zbyly,
a kousky srdce, co se utrápily,
Nezbývá mi nic než říct,
že krásné časy jsou už pryč.

Už nechci jí kazit život,
nechci, aby trápila se zas,
jsem rád, že ji mám blízko sebe,
ač selhává mi při tom hlas.

Je teď šťastná a tak to bude,
jen pár snů mi o ní zbude.
Nechci zklamat důvěru její,
chci, ať se její rtíky stále smějí.

Chci, ať se úsměv drží na její tváři,
ať její vlásky lesknou se v polární záři,
chci, ať štěstí se jí drží na každém kroku,
chci, ať s láskou svou se dožije sta roků.

Pokračování básničky

Nikdy bych do něj neřekla, že on mě zklame.
Nikdy bych do něj neřekla, že mi srdce vyrve.
Nikdy bych do něj neřekla, že se kvůli mě porve.
Myslím si, že mě pořád miluje.

Potkali jsme se pod topolem,
ona mě hned nazvala volem,
že jsem jí prý přednost nedal,
a já v ten okamžik shledal,
že je to ta pravá
- nevěstě a ženichovi sláva!

Když oči vedle mne zavírá,
v krásných snech se mi zdá,
jsem nejšťastnější.
Myslím pořád jen na lásku svou,
snažím se jí být vždy oporou,
je pro mě to nejdůležitější.

Potkali jsme se na poli,
okopávala tam brambory,
vystrčila na mě zadničku
a dnes mi cídí světničku.

V té bílé vánici - zmatený stojí...
Zaklepat na okno - motýl se bojí...
Na bradce rampouchy - a hlas se třese...
Možná, že polibek - pro Tvé rty nese...
Bílý jak lavina - k okénku kráčí...
Za ním se kocourek - pod vousy mračí...

Před oknem postává - ztrácí již síly...
Není tak statečný - je prostě jiný...
Barva se změnila - je celý bílý...
Na prstech palčáky - vše jinak vidí...
Kolem jen vánice - srdce své ztrácí...
V mysli se zaříká - proč se sem vrací...

Netuší, přemítá - jen cosi ho vábí...
Myšlenka nad ránem - k oknu ho svádí...
Uvidí? Ucítí? - Chce být jak v ráji...
Na cestě mrazivé - vločky si hrají...
Poslední obava - na okno ťuká...
Zdali ho uslyší - srdce mu puká

Láska je zátiší v bouři,
co rajským silám slouží,
tam můžeš se vždy uchýlit.
Je nejkrásnější pocit na světě,
když víš, že někdo miluje tě,
a nemusíš o tom jen snít.

Doposud nevíš, co k Tobě cítím,
mé srdce však hoří pokaždé, co Tě vidím.

Řekni mi, jak z toho ven,
protože mně to připadá nemožné.

Víš, jak je těžké neztrácet s Tebou kontrolu?
Víš, jak těžké dívat se Ti do očí
a nedat na sobě nic znát?

Kéž by má odvaha přišla v co nejvhodnější chvíli
a konečně přestat skrývat své pocity.

Bojím se, a tak tajemství je zatím ukryté,
i když okolí není slepé...

Toto je boj, který se vyhrát nedá,
i když vím, že jsi pro mě zakázaná...

Láska je pocit uvnitř duše,
vábení nitra druhého.
Nenahmatáš ji, avšak cítíš,
že nechceš nic jiného.