Zamilované básničky

V mém srdci díra byla,
však ta se zaplnila
s jeho příchodem
a teď šťastná jsem.

Láska nám přeje,
u srdce hřeje,
svět se nádherný zdá,
je to báječná jízda.

Jak krásné je mladý být,
jak krásné je život pochopit,
za lásku zase lásku dát
a nikdy nepřestat milovat!!!

Kdo pro lásku trpěl,
ví, co láska je,
čím však více trpí,
tím víc miluje.

Uběhlo již bezmála čtyřicet let,
a ten čas se nedá vrátit zpět.
Mnoho krásného mi život prožít dal,
na co bych ve stáří vzpomínal.
Ale to nejkrásnější, to mi vzal.
Vzal mi tebe a možnost s tebou být,
však lásku k tobě já nenechal si vzít.
Po celý ten čas ji v srdci ukrýval,
na tebe myslel, často vzpomínal.
Čas se snažil tu lásku oslabit,
dělal vše, abych zapomněl a přestal snít.
Ale ani čas nemá tak velkou moc,
a mně jsi se zdála každičkou noc.
Za to vše se na mě čas podepsal,
za každý rok bez tebe mi jednu vrásku dal.
Snad doufal, že až budu starý kmet,
že dám mu šanci, na tebe zapomnět.
To se ale zmýlil a pěkně splet,
má láska přežila těch čtyřicet let.
V zrcadle teď své vrásky počítám,
čím víc jich je, tím víc na tebe myslím a rád tě mám.
Nemám to času za zlé, nic mu nevyčítám, ani si nestěžuji,
odměnou mi je láska má a to, jak moc tě miluji.

Chtěl bych tě vidět zas a znova,
do ouška ti šeptat ta krásná slova.
Chtěl bych tě vidět zas a zas,
dokázat při tom zastavit čas.
Chtěl bych tě obejmout, vzít do dlaní,
tvé krásné tváře, vlasy havraní.
Chtěl bych mít tvé ruce v rukách mých,
roztát tvé srdce, jak jarní sníh.
Chtěl bych tě líbat a smět nepřestat,
držet tě v náručí, blahem nedýchat.
Chtěl bych zas, klečet ti u nohou,
do klína položit hlavu svou.
Chtěl bych, až přijedu, zas dát ti kytičku,
od tebe dostat slaďoučkou hubičku.
To vše snad příští týden budu smět,
vidět tvůj úsměv, do očí pohledět.
Znovu tě spatřit, vidět tě smát,
nebát se říkat, že mám tě rád.

O lásce sním,
tak nádherná je,
není větší zázrak,
než když se člověk zamiluje.

Srdce mi buší,
protože tuší,
že ten pravý tu je,
moje srdce totiž miluje.

Něžnou a nebezpečnou tvář lásky
spatřila jsem jednou z večera,
po dnu, jenž vrývá vrásky.
A možná to byl lučištník s lukem
anebo muzikant s harfou.
Už nevím, nevím nic,
vím jen to, že mou duši celou
ranil svojí písní nebo střelou.
Vím jen to, že jsem raněná,
raněná do srdce už navždy, vím,
tou ranou LÁSKY, hrotem páčivým.

Koho vášeň v lásce přehluší,
přijde o srdce i o duši...