Zamilované básničky

Ať milujeme, jak chceme,
změnit lásku nemůžeme!
Proč bychom ji měnili??
City bychom zničili!
A tím i sebe!!!

Ptáš se, proč ti stále píši básně,
chci jimi říct, jak je mi s tebou krásně.
Ptáš se, co ti jimi hodlám říct,
že bez tebe již nechci žít.
Ptáš se, o čem ty básně jsou,
jimi vyznávám ti lásku svou.
Ptáš se, kde beru múzu svou,
to srdce prosí o lásku tvou.
Ptáš se, jak dlouho ti je budu ještě psát,
až do smrti a tebe v srdci nosit a vroucně milovat.

Já v mládí mapu k pokladu jsem v rukách měl,
bláhový, že času zbývá ještě dost,
strčil tu mapu do kapsy a na ní zapomněl.
Na cestu se nevydal a ten poklad nehledal.
Já nevěděl, že se hned za ním vydat mám,
já vůl snad doufal, že vykope se a přijde za mnou sám.
Já netušil, jak velkou cenu ten poklad může mít,
že budu jednou litovat a pouze o něm snít.
Já chudý, životem po jiné, sice krásné cestě šel,
až se osud slitoval a mé sny a přání vyslyšel.
Zastavil mě a pravil, tohle není ta správná cesta, po které jdeš,
je sice široká, ale ten poklad na ní nenajdeš.
Již nejsem mlád, ale když cestu a směr znovu znám,
podruhé stejnou chybu neudělám a ten poklad vykopám.
Sic v tvrdé skále ten poklad ukryt je a již málo času mám,
byť holýma rukama jen, ten poklad vyhrabám.
Již vím, jak velkou cenu ten poklad má a co v sobě ukrývá.
Ten poklad, to jsi TY a bohatství v něm je LÁSKA TVÁ.

V mém srdci díra byla,
však ta se zaplnila
s jeho příchodem
a teď šťastná jsem.

Láska nám přeje,
u srdce hřeje,
svět se nádherný zdá,
je to báječná jízda.

Miloval jsem, měl jsem rád,
byla pro mě akorát,
přál jsem si jen, aby to neskončilo,
avšak to přání marné bylo.
Jednou přišel den,
kdy skončil můj sen.

Jak krásné je mladý být,
jak krásné je život pochopit,
za lásku zase lásku dát
a nikdy nepřestat milovat!!!

Kdo pro lásku trpěl,
ví, co láska je,
čím však více trpí,
tím víc miluje.

Uběhlo již bezmála čtyřicet let,
a ten čas se nedá vrátit zpět.
Mnoho krásného mi život prožít dal,
na co bych ve stáří vzpomínal.
Ale to nejkrásnější, to mi vzal.
Vzal mi tebe a možnost s tebou být,
však lásku k tobě já nenechal si vzít.
Po celý ten čas ji v srdci ukrýval,
na tebe myslel, často vzpomínal.
Čas se snažil tu lásku oslabit,
dělal vše, abych zapomněl a přestal snít.
Ale ani čas nemá tak velkou moc,
a mně jsi se zdála každičkou noc.
Za to vše se na mě čas podepsal,
za každý rok bez tebe mi jednu vrásku dal.
Snad doufal, že až budu starý kmet,
že dám mu šanci, na tebe zapomnět.
To se ale zmýlil a pěkně splet,
má láska přežila těch čtyřicet let.
V zrcadle teď své vrásky počítám,
čím víc jich je, tím víc na tebe myslím a rád tě mám.
Nemám to času za zlé, nic mu nevyčítám, ani si nestěžuji,
odměnou mi je láska má a to, jak moc tě miluji.

Chtěl bych tě vidět zas a znova,
do ouška ti šeptat ta krásná slova.
Chtěl bych tě vidět zas a zas,
dokázat při tom zastavit čas.
Chtěl bych tě obejmout, vzít do dlaní,
tvé krásné tváře, vlasy havraní.
Chtěl bych mít tvé ruce v rukách mých,
roztát tvé srdce, jak jarní sníh.
Chtěl bych tě líbat a smět nepřestat,
držet tě v náručí, blahem nedýchat.
Chtěl bych zas, klečet ti u nohou,
do klína položit hlavu svou.
Chtěl bych, až přijedu, zas dát ti kytičku,
od tebe dostat slaďoučkou hubičku.
To vše snad příští týden budu smět,
vidět tvůj úsměv, do očí pohledět.
Znovu tě spatřit, vidět tě smát,
nebát se říkat, že mám tě rád.