Vyhledávání v básničkách: JARO

Neroztáté zbytky rozbředlého sněhu
Jen tu a tam zakrývají křehkou sněženek něhu

První teplé sluneční paprsky ku lásce volají
Všechny milence, co jim po dlouhé chladné zimě srdce roztají
Ten cit, který je vidět na každém kroku
Hojí srdce, jež byla zlomena nešťastnými láskami minulého roku

Milenci v parcích zvěčňují do chladných laviček lásku svojí
Posléze rty horkými od žáru tohoto citu dvě duše polibkem na chvíli v jednu spojí
Den za dnem si jak Romeo a Julie lásku vyznávají sladkými slůvky a činy
Neustále spolu zdají se být nerozluční, jak lidé a jejich stíny

Jaro přechází pozvolna do léta
A tak, jak to umí jen láska, jak rychle přišla, tak rychle odlétá
Sic horké dny mnohá srdce ochladla
Podobna květině v žáru i první láska uvadla
Spolu jen tu a tam v polibcích nezračíce ten něžný cit
A dvě milující duše, které, kdys nerozlučné začínají jedna bez druhé být

Tahy štětcem malíř zbarvuje listy do barev podzimu
Chladný vlhký vítr pohrává si s padlými listy, mlha navlékla kraji pochmurnou peřinu
Vroucí city milenců pohasli, pouhé vzpomínky zůstali z nich
A jizva na chladné lavičce parku, dva iniciály, které zakryl první zimní sníh

Kde má zima konec asi,
venku je slunečné počasí,
konečně pravé jaro máme
a taky že si ho užíváme.

Ptačí zpěv a štěstí fůra,
to je jaro, pějme „Hurá”!
Sady kvetou, štěstí přeje,
jen jabloň je bez naděje.
Den co den, či rok co rok,
stojí tu a nikam krok.
Promluvit je její sen,
proč musím mluvit do sebe,
a ne ven?

V zimě ji led na kmenu zebe,
doufá jistě, i bez naděje...
Až jednou dítko přijde,
k jabloni se přihrne,
udýchané, v plné síle,
lehne si a usíná.

Jabloň je jen bez sebe,
zima už ji nezebe,
jaro klepe na dveře,
a oči jí otevře,
dítko za pár vzbudí se,
a začne mluvit radostně,
povídají o všem možném,
o světě a skutečném,
lidském, těžkém životě.

Jednou, za říjnového rána
jsem se zachovala jako nána.
Do parku jsem si vyběhla
a tam jsem se s někým bavit začala.

To on ke mně přišel
a cestu ke mně si našel.

Na té louce, kde jsme pak leželi,
jsme se poprvé políbili.
Polibek chutnal sladce
a mně bušilo srdce.

Listí opadávalo,
ovoce sládlo,
vítr ševelil
a mně už rozum nevelil.
Teď mi velilo srdce...

Jak se déšť spustil,
on si opět pár polibků neodpustil.
Zima mi byla,
ale já si sladkosti vychutnávala.

To takhle zrána
jsem byla šťastná.
Poté jako když květ uvadne,
tak špatná nálada nastane.

Lidé, ti nás nechápají
a pořád něco namítají.
A rodiče? Ti se to dozvědět nemohli,
ti by se zbláznili.

Malá ubohá mláďátka,
kdepak máte tatínka?
My nevíme.
My nic netušíme,
kde se toulá...

Zima nastala,
ale láska neustávala.
Nastaly Vánoce
a mě bolelo srdce.

Z trouby vonělo cukroví,
na míse leželo ovocí
a k pláči byl pohled na šťastné děti.

Ani jsem se nenadála
a jaro bylo,
já ho zase viděla
a jako naše láska
kvítí na lukách kvetlo.

Tráva se zelenala,
nebe modré bylo,
láska pořád kvetla
a hodně ptáčků zpívalo.

Tu bylo světlo,
tu bylo šero
a na obloze se z mraků
srdce rýsovalo.

A ve vysoké trávě,
to jsme si užili.
Tam jsme se schovali hravě
a city si dál vyznávali.

Nad loukou létali motýlci,
ve vzduchu zpívali slavíci,
sladké třešničky zrály,
ale city se ztrácely.
Vlastně neztrácely...
Ale nadále jsme spolu býti nemohli.

Malá ubohá mláďátka,
kdepak máte tatínka?
Už k nám běží!
Už u nás leží!

Venku zajíček skáče,
ale mně je do pláče.
Mláďatům jsem otce brala
a všechno jsem zkazila.

A zase podzim nadešel
a on ven se mnou šel.

Listí opadávalo
a mně do smíchu nebylo.
Podzim chutná po jablíčkách,
léto zase po třešničkách,
ale mně všechno teď hořce chutná.

Z lásky přátelství bylo,
ale moc dlouho to nevydrželo.
Musím prý zapomenout, ale jak?
Jak? Přeci tak!

Ale já pořád vzpomínám,
protože nikdy nezapomínám.
Voda u jezu hučí,
vítr kolem tančí,
dívka sedí na louce
smutná a brečí.

Konečně jsem našel tu pravou,
vše ostatní jde teď stranou,
pořád jen spolu být chceme,
tohle jaro si užijeme.

Jaro už je tu,
holkám tím je do breku,
nemluvňata, ta se maj,
na Velikonoce se tolik neutahaj,
kluci hledaj holky,
aby jim daly vdolky,
maminka si připravuje kýbl vody,
tatínek už křičí „Hody, hody”.

Zastav se na chvíli,
to věru stačí,
poslouchej ten koncert ptačí.
Jaro je nejhezčí období v roce,
užij si tu krásu přece.

Zastav se na chvíli,
ta chvíle ti stojí za to,
aby jsi srovnal myšlenky,
a vždy věděl jak na to.

Zastav se na chvíli,
tu krásu chvíli vnímej,
příště nikam nespěchej
a v klidu si to užívej.

Chci Vám sdělit, děti, zkrátka,
jaro už otevřelo vrátka.
Kyblíček a lopatku
vezměte s sebou na zahrádku.

Pomozte tu trávu hrabat,
dříví na zahrádce skládat.
Aby záhonky už byly čisté,
semínka sázet musíme zajisté.

Pomáhat se musí však,
příroda to má tak,
že zvířátka rády mají,
když je děti uvítají.

Neseďte, děti, doma jen,
vezměte batoh a vyrazte
za zvířátky do přírody ven!

Sedím si s kávou na dvorku,
poslouchám tu kosa a sýkorku.
Jak si pěkně zpívají,
a venku mě tu vítají.

Sluníčko už krásně hřeje,
pryč jsou konečně už závěje.
Jaro už prostě patří sem,
aby už byla teplá zem.

Do přírody jdeme s batohem,
pití s sebou, buchty s tvarohem.
Sedneme si k rybníčku,
posedíme tu chviličku.

Svačinku si k tomu dáme
a jaro tu přivítáme.
Konečně už přišlo k nám
a dobrou náladu přeji Vám.

Zase přišla radost velká,
sníh nám opět padá.
Děti oči rozevřené,
je to sen?
Obléci a rychle ven.

Užijem si ještě chvíli,
než nás slunce zahřeje.
Pojedeme třeba míli,
pokud sníh nám dopřeje.

Zítra už je první duben,
pondělí těch Velikonoc.
S mrskačkou zas chodit budem,
úsměv dětí, radosti tu moc.

Říkanku tu dobře znají,
panimámu vymrskají.
Dejte vejce malovaný,
slepička, Vám snese jiný.

Je to velká tradice,
jaro k nám už přichází,
vítáme ho mezi námi,
Morena, už odchází.