Jednou, za říjnového rána
jsem se zachovala jako nána.
Do parku jsem si vyběhla
a tam jsem se s někým bavit začala.

To on ke mně přišel
a cestu ke mně si našel.

Na té louce, kde jsme pak leželi,
jsme se poprvé políbili.
Polibek chutnal sladce
a mně bušilo srdce.

Listí opadávalo,
ovoce sládlo,
vítr ševelil
a mně už rozum nevelil.
Teď mi velilo srdce...

Jak se déšť spustil,
on si opět pár polibků neodpustil.
Zima mi byla,
ale já si sladkosti vychutnávala.

To takhle zrána
jsem byla šťastná.
Poté jako když květ uvadne,
tak špatná nálada nastane.

Lidé, ti nás nechápají
a pořád něco namítají.
A rodiče? Ti se to dozvědět nemohli,
ti by se zbláznili.

Malá ubohá mláďátka,
kdepak máte tatínka?
My nevíme.
My nic netušíme,
kde se toulá...

Zima nastala,
ale láska neustávala.
Nastaly Vánoce
a mě bolelo srdce.

Z trouby vonělo cukroví,
na míse leželo ovocí
a k pláči byl pohled na šťastné děti.

Ani jsem se nenadála
a jaro bylo,
já ho zase viděla
a jako naše láska
kvítí na lukách kvetlo.

Tráva se zelenala,
nebe modré bylo,
láska pořád kvetla
a hodně ptáčků zpívalo.

Tu bylo světlo,
tu bylo šero
a na obloze se z mraků
srdce rýsovalo.

A ve vysoké trávě,
to jsme si užili.
Tam jsme se schovali hravě
a city si dál vyznávali.

Nad loukou létali motýlci,
ve vzduchu zpívali slavíci,
sladké třešničky zrály,
ale city se ztrácely.
Vlastně neztrácely...
Ale nadále jsme spolu býti nemohli.

Malá ubohá mláďátka,
kdepak máte tatínka?
Už k nám běží!
Už u nás leží!

Venku zajíček skáče,
ale mně je do pláče.
Mláďatům jsem otce brala
a všechno jsem zkazila.

A zase podzim nadešel
a on ven se mnou šel.

Listí opadávalo
a mně do smíchu nebylo.
Podzim chutná po jablíčkách,
léto zase po třešničkách,
ale mně všechno teď hořce chutná.

Z lásky přátelství bylo,
ale moc dlouho to nevydrželo.
Musím prý zapomenout, ale jak?
Jak? Přeci tak!

Ale já pořád vzpomínám,
protože nikdy nezapomínám.
Voda u jezu hučí,
vítr kolem tančí,
dívka sedí na louce
smutná a brečí.