Ptačí zpěv a štěstí fůra,
to je jaro, pějme „Hurá”!
Sady kvetou, štěstí přeje,
jen jabloň je bez naděje.
Den co den, či rok co rok,
stojí tu a nikam krok.
Promluvit je její sen,
proč musím mluvit do sebe,
a ne ven?

V zimě ji led na kmenu zebe,
doufá jistě, i bez naděje...
Až jednou dítko přijde,
k jabloni se přihrne,
udýchané, v plné síle,
lehne si a usíná.

Jabloň je jen bez sebe,
zima už ji nezebe,
jaro klepe na dveře,
a oči jí otevře,
dítko za pár vzbudí se,
a začne mluvit radostně,
povídají o všem možném,
o světě a skutečném,
lidském, těžkém životě.