Smutné básničky

Vločky na zem padají,
andělé světu písně zpívají.
Jen já sedím, nechávám vítr vát,
a přemýšlím, na kterou cestu se dát.

Sedím tu v kulichu, láska mi schází,
už dávno nejsi mou kyslíkatou bází.
Vzpomínám, na tomhle kopci jsme často seděli,
v časech, kdy jsme o lásce oba věděli.

V bytě prázdnota, všechno sis vzal,
nejhorší zkušenost, to jsi mi dal.
I přesto vše, já nemám zlost,
nikdy v životě jsem tě neměla dost.

Tváře mi mrznou, ve sněhu se válím,
doufám, že tím minulost spálím.
Sníh působí, vznikají omrzliny,
věřím v posmrtný život jiný.

Oblohou letím, mává mi vrána,
otvírá se přede mnou nebeská brána.
Jenže i v nebíčku sedím sama,
navždy jsem jen zimní dáma.

Osud ke mně promluvil
a nebylo to hezké,
lásku ve mně zahubil,
na světě je to těžké.
Nevím, co dělat mám,
ve svém srdci umírám.

Usnout a spát,
usnout a spát a už se nikdy neprobudit,
usnout a spát a už nic necítit,
usnout a spát už na věky!

Žádná starost,
žádná úzkost,
žádné deprese.
Jen usnout a spát už navždy!

Nemáš city,
nic nebolí,
nemáš trápení,
jen usnout a spát už na věky!

Už se blíží tvoje chvíle,
už víš, že se něco děje,
už se nemáš čeho bát,
už jen usnout a vždy spát!

Pokračování básničky

Kdo miloval, dobře ví,
že nešťastnou lásku nic nespraví,
svět totiž není vždycky fér,
jednomu dávej, druhému ber.

Moje srdce otrávil jed,
poznala jsem to hned,
že naše láska šťastná nebude,
proč jsi tak krutý, osude??

Bylo mi krásně,
skládala jsem básně,
než se objevil
ten, co mé srdce zabil.

Smutek žilami koluje
tomu, kdo nešťastně miluje
a nemůže si pomoci,
teskně volá do noci:
Miluji tě, vrať se mi prosím!

Přišel jsem o ženu,
možná ji někde doženu,
anebo také ne,
jak to dopadne??

Hrozně moc mi chybí
ten, co se mi líbí,
dala bych cokoliv,
aby to bylo jako dřív.

Pánbůh mi lásku dal,
snad proto abych se bál
a zoufalstvím umíral,
nevím, co bude dál.