Smutné básničky

V srdci jsem lásky měla
víc, než jsem si představit uměla,
ale bylo to k ničemu,
nedala jsem ji pravému.

Moje srdce bolí,
dostalo holí,
kterou je nevěra,
tohle se nedělá!

Ráda bych dala šanci
tomu, co nabídne svět,
ale je tu tma jako v ranci
a nemůžu najít ten květ.

Věděla jsem, že moje srdce
nikoho jiného nechce,
ale stejně to nestačilo,
každou naději zabilo
jeho ignorování,
proč jen není k mání??

V uších stále znějí tvoje slova
Že už nikdy se neuvidíte znova
Stojím naproti tobě netečná
Vím že musím být statečná

Oba jsme věděli že to přijde
Že naše pohádka nás jednou přejde
Začalo to tichem kdy jsme neměli slova
A po dvou letech nastává ticho znova...

Patřili jsme k sobě,
tak jasné to bylo,
mé srdce je v hrobě,
to zklamání ho zabilo.

Lásku jsem chtěla,
a pak ji měla,
a pak ji neměla,
kam se jen poděla??

Vločky na zem padají,
andělé světu písně zpívají.
Jen já sedím, nechávám vítr vát,
a přemýšlím, na kterou cestu se dát.

Sedím tu v kulichu, láska mi schází,
už dávno nejsi mou kyslíkatou bází.
Vzpomínám, na tomhle kopci jsme často seděli,
v časech, kdy jsme o lásce oba věděli.

V bytě prázdnota, všechno sis vzal,
nejhorší zkušenost, to jsi mi dal.
I přesto vše, já nemám zlost,
nikdy v životě jsem tě neměla dost.

Tváře mi mrznou, ve sněhu se válím,
doufám, že tím minulost spálím.
Sníh působí, vznikají omrzliny,
věřím v posmrtný život jiný.

Oblohou letím, mává mi vrána,
otvírá se přede mnou nebeská brána.
Jenže i v nebíčku sedím sama,
navždy jsem jen zimní dáma.

Osud ke mně promluvil
a nebylo to hezké,
lásku ve mně zahubil,
na světě je to těžké.
Nevím, co dělat mám,
ve svém srdci umírám.

Usnout a spát,
usnout a spát a už se nikdy neprobudit,
usnout a spát a už nic necítit,
usnout a spát už na věky!

Žádná starost,
žádná úzkost,
žádné deprese.
Jen usnout a spát už navždy!

Nemáš city,
nic nebolí,
nemáš trápení,
jen usnout a spát už na věky!

Už se blíží tvoje chvíle,
už víš, že se něco děje,
už se nemáš čeho bát,
už jen usnout a vždy spát!

Pokračování básničky