Smutné básničky

Řekni mi, jak dál pokračovat,
protože já nemám srdce z oceli,
nedokážu být s Tebou a zároveň nic necítit.

Vím, že by stačil tvůj jediný pohled,
aby se můj názor změnil...

Běhám v nekonečných kruzích
a nevím, co dělat, proto musím jít dál...

Omlouvám se, že se nemůžu rozloučit,
ale Tvůj hlas by vše změnil...

Už tak dál nemůžu,
nevím, jak potlačit to, co cítím,
nevím jak, neumím to, promiň...

Pamatuješ? Dlouhé povídání, tím to začalo,
pár pohledů a úsměvů a něco se ve mně změnilo.

Pokračování básničky

Utichly hlasy
uvnitř mého srdce,
jsem mrtvý asi,
udeřilo to prudce.

Proč láska má mě nevnímá,
tak rychle na mě zapomíná,
už si za mě našla náhradu,
to pochopit vůbec nedovedu.

Ač je výstavní,
vyznat se v ní
je nad moje síly,
vzdaluji se cíli.

Láska se ztrácí,
máme pořád práci
a žádný čas na sebe,
brzy sami budeme.

Nechci smutná být,
chci se veselit,
tak proč tu není
moje potěšení? :-(

Láska má je znavená,
už pro ni nic cenu nemá,
zklamala se ošklivě,
teď jen volá tesklivě,
zda ji někdo potěší,
život zas bude nejlepší.

Smutná jsem, není den,
kdy bych na to nemyslela,
co udělat jsem jen měla,
aby tu teď se mnou ten,
kterého jsem milovala
byl do večera od rána.

Je tu další uplakaný den,
v nějž se změnil můj sen.
Je tu další osamělé ráno,
já nezvedám se z postele,
nikdy už mi nebude vesele,
je se vším konec, dobojováno.

Já brečím a ječím,
to musí být něčím,
asi to bude tím,
že už ho nespatřím.