Vrátil se mi romantický sen,
když byl nekonečně krásný den.
Jela jsem se zesnulou láskou klusem
v tom krásném snu spolu autobusem.

Ty žiješ, můj drahý?
To jsem ráda!
Měla jsem v tobě
bezva kamaráda!

Vzpomínali jsme na synka, když byl ještě malý,
jak jsme ho oba strašně milovali.
Byl milý, nesobecký a dětsky skromný,
ten náš poklad jediný a přeohromný.

Autobus zastaví a sen mizí v dáli,
je nekonečně krásný a v mém srdci stálý.
A já šeptám se slzami v očích na úsvitě:
„Mravenče lesní, já stále miluji Tě.”

I když je tu teď někdo jiný,
kdo vytáhl mě z bahna, špíny.
Však v srdci nosím ta celá léta spolu
a v duši tkví jen pláč a plno bolu.