Smutné básničky

Snad se bůh spletl,
když do vlasů mi vpletl
tvou růži.
Kam zmizel jsi,
proč tady nejsi?
Uplakat se můži.

Začalo to jako pohádka,
teď jsem neštěstí hromádka,
přitom to tak nádherné bylo,
ale někde se to pokazilo.

Láska se mi schovává,
proč samotnou mě nechává?
Přitom bych ji tolik chtěla
a v největší úctě měla.

Uvnitř mého srdce žije
láska, která mě zabije,
tak moc po ní toužím
a bez ní se soužím...

když den už s nocí splývá okno do tmy venku zívá
tam kde ruka s kosou zívá Bůh se na to shůry dívá
kdoví zda se rozední na rtech slova poslední
proč už rubáš neodívá ta ruka venku zimomřivá

tvář ta bledá vzhůru zírá strop nad sebou těžce vzpírá
jen kus plátna v ruce svírá ústa přitom neotvírá
Bůh ví proč se nemodlí není k tomu pohodlí
pár slov jež slepé oči neznají
proč jen zrnka času sbírá proč jen ještě neumírá

noc ta k ránu zpátky couvá dech jí ještě plachty vzdouvá
s tmou se jenom těžko smlouvá ta tak lehce neodplouvá
už ví že se nevrátí na břeh kde se neztratí
v mrtvou vodu tiše vplouvá a osudu neodmlouvá

já vím že prostor a čas už není
není už kdy a kde bdít či spát
končí bdění není ani snění
v mlze se ztrácí volní ptáci
kde už cesta není znát

péče Boží péče lidská péče paliatická
je tu celkem málo platná když už duše není zdatná

Sama holka usíná,
když ji vůbec nevnímá
její princ vytoužený,
jako by nebyla na Zemi...

Sen se mi zdál,
já se v něm bál
o lásku mou vysněnou,
klečel na kolenou
a prosil o záchranu,
ať zpátky ji dostanu.

Bylo nutný,
že jsem smutný,
pořád se ptám.
Nejdřív pohádka,
pak samá hádka,
odpověď hledám.

Zatemnila mi mysl,
můj život pozbyl smysl,
vzala si to, co chtěla,
pak její láska oněměla.

Samota se mnou hází,
někdo mi tu schází,
kdo mě rozveselí,
kam se všichni poděli?