Básničky o zvířatech a přírodě

Co to neseš, holoubku,
v zobáčku za pochoutku?
A kampak vlastně letíš,
viď, že mě zasvětíš...
No povídej, vrkú, vrkú,
co to vlastně máš v tom krku?
Stavíš hnízdo pro mladé?
A kdy tvá družka naklade?
Že už brzy? - Gratuluju!
Že tvou milou pozdravuju.
Tak se zatím, šéfe, měj,
dál svou cestou pospíchej.

Chytrá, taky falešná,
plno různých fíglů zná.
Po lese si pobíhá,
na zajíce tam číhá.
Věčně hladová
a náladová.
S každým si pohrává,
liška ryšavá.
Hlava mazaná,
děsně prohnaná.

Přišla mi zásilka
a na dně krabice
byla tam kobylka,
vystrašená velice.

Povídám: Kobylko,
kde ses tu vzala?
Zarazila se malinko
a odpověď mi dala.

Jsem kobylka dobrodruh,
po světě cestuji,
že znáš náš druh,
upřímně pochybuji.

Honí nás touha
poznávat nová místa,
není to chiméra pouhá,
tím si můžeš být jistá.

Už jsem procestovala
světa kraj
a co lidí jsem poznala,
kteří mě znaj.

Přidej se ke mně,
podíváme se do dalekých krajů,
bude nám nádherně,
svět odhalí nám plno tajů.

Poslouchá a pikle kuje,
všechno po nás opakuje,
mluví, jak mu zobák narostl,
poslední dobou trochu přisprostl.
Kdo ho k tomu asi naváděl...
ten za uši by dostat měl.

Když se mu něco nelíbí,
vztekle zamává svými křídly
a zběsile lítá po kleci...
aby každý to věděl přeci.

Někdy má možná svou hlavu,
ale zažijeme s ním zábavu,
máme ho všichni moc rádi,
jsme s ním velcí kamarádi.

Dřív jsem neměl ani páru,
že má krtek multikáru,
jezdí s ní prý po městě
a vytáhne přes dvě stě...
Samozřejmě krtčích mil,
jinak by se přizabil.
Nemá totiž řidičák,
přišel i o techničák,
to mu ale nevadí,
poldové ho nestaví.
I ta úplně nejužší silnice
je pro něj dvacetiproudá dálnice,
a tak si jezdí, jak se mu zlíbí,
za volantem mu nic nechybí.

Přišla zima a s ní sníh,
všichni jezdí na saních,
vesele se koulujeme,
pak do sněhu zaplujeme,
čí andělíček hezčí je,
soutěž právě graduje...
Já chci vyhrát! A já taky!
Zábavy je všude mraky.
Zima je k tomu stvořená,
na ni totiž nic nemá.

Když chceš ňáké zvířátko,
tak si pořiď morčátko,
krásné je a chlupaté,
na zážitky bohaté.
Třeba když se rozkvičí,
bubínky vám procvičí,
a pak když se nakrmí,
spokojeně v klícce spí.

Jako malé děťátko
je každé morčátko,
bude si s tebou chtít hrát
a abys ho měl rád.
Tak už ani chvíli neváhej
a do zverimexu uháněj,
už tam na tebe čeká,
nikdy samotného tě nenechá.

Ten nejlepší kamarád,
jakého můžeš znát.
To nejhezčí zvířátko,
roztomilé morčátko.

Kouzlo pojímavé, sirka zdánlivě hoří
a hned tu snad stojí ve sněhu dva bílí oři.
Jejich kopyta se do sněhu boří,
ó ti nádherní oři.

Jdou pomalu, rychle změní v klus,
rychlí jsou, to je plus.
Ale stejně zima má už skluz,
jedou rychle, není čas na klus.

Přinesli nám zimy ti oři bílí,
už netančí sněhové víly.
Jen s čestnou prací a mnohočetnou pílí
mohli přinést snížek bílí.

Udělal si krtek
při zápase krtinu,
vůbec se to nelíbilo
hlavnímu sudímu.

„A ze hřiště! Ven!”
na krtečka řval.
Bez výčitek svědomí
červenou mu dal.

„Hřiště není holubník,
to bys mohl vědět,
jako správný divák
měls na tribuně sedět.”

Pokračování básničky

Andělé trhají peřiny, vločky se k zemi snáší,
země se pokrývá sněhobílou peřinou,
všude je ticho a klid,
lidé se chovají tak nějak líp.

Vločka spadne na zem, je z ní kapka vody,
vypaří se a koloběh života a smrti se roztáčí.

Děti mají červené tvářičky,
očička jim radostí a štěstím svítí,
Ježíšek jim krásné dárky přináší,
hvězdičky jasně září na noční obloze.

Tatíček měsíc pluje vesmírnou dálavou,
dcery hvězdičky se kolem něj prohání,
bůh rozdal každému úkoly, zima se o slovo hlásí,
občas některá spadne na zem,
nikomu na nebi neschází.