Básničky o zvířatech a přírodě

Přírodo, louky, lesy, tůně,
díky Ti za nádherný slunce svit,
kde barvy nebe jsou rozmanité
jak druhy jarní vůně...

Ty pomáháš slabým
ve svém nitru lépe žít.
Přírodo, lásko, hvězdné nebe
- já s úctou se k Tobě obracím.

Vtělená dobroto - já obdivuji Tebe,
Ty mi chuť do života navracíš.

Za to Ti patří obdiv vnitřních krás,
jež vůní a něžností nás spalují,
dovolují nám v klidu snít o andělech v nás,
co chrání vše, střeží - a milují.

Přírodo, díky Ti - že mohu Tvou součástí být,
vždy navracíš mi chuť do života
a ukazuješ směr,
kterým je v nouzi třeba jít.

Jaro je nejhezčí období,
první část roku ozdobí,
léto mu tiše závidí,
ošklivý podzim se zastydí,
zima, ač královna sněhu,
postrádá jeho život a něhu.

Rosa se třpytí jak slza v oku,
jak tisíc perliček na každém kroku.
Rosa se prostírá co stříbrné moře,
které se snaží skrýt hluboké hoře.

Rosa se chvěje jak pavoučí sítě,
omývá celou zem, to rozmilé dítě.
Rosa je nápoj, jenž vláhu jí dává,
z nebeských cisteren ožívá tráva.

Ty jsi, číčo, prostě kočka!
V bělostném, jemném kožíšku.
Vznešená. Hrdá.
Přítulná. Hravá.
Radostí předeš,
když hladím Tě,
po hřbetě i na bříšku.

Jablůňko má parádivá,
rok co rok se na tě dívám,
jak šat z kvítků oblékáš,
celá něžně rozkvétáš.

Jablůňko má nastrojená,
jemným kvítím obklopená,
tvoje vonná krása hladí
k příjemnému snění svádí.

Jsi jak mladá holubička,
až ti zčervenají líčka
a uteče plno vody,
nabídneš nám svoje plody.

Pak zas po nějakém čase
rozkveteš nám v plné kráse,
jako lehký něžný sen
budeš vonět celý den.

Stříbrné perly padají z nebe,
pokryjí krajinu okolo tebe.
Laskají, omyjí ti něžně skráně,
stříbřité tůňky obklopí stráně.

Příroda pláče, srdce má z duhy,
zásobí vodou stružky a struhy.
Marnivá krajina v kaluž se vzhlíží,
stříbrné stužky se s oblohou kříží.

Jaro je ve dveřích,
příroda ožívá,
všude je slyšet smích,
každý si užívá.
Srdce hned okřeje,
když skřivan zazpívá,
na slunci dobře je,
krásně se rozjímá.

Ty sněženko bílá,
první jarní kvítku,
sluníčko si lákáš
k sobě na besídku.

Často ještě padneš
zas pod tíhou sněhu,
přesto nám přinášíš
s bledulemi něhu.

Přivolat již jaro
chtějí i krokusy,
proto také ony
ochutnat sníh musí.

Přírodo tajemná
s opojnou vůní strání,
něžná a dojemná
matko života a zrání.

Jsi panna vtělená
v spanilou, krásnou břízu,
blízká i vzdálená,
co cudně se halí v řízu.

Jsi jablko rudnoucí,
jak krev i srdce z lásky,
svou silou planoucí,
zaženeš smutku vrásky.

Jsi zlatý klas a chmel,
s úctou já k tobě hledím,
jsi samý květ a pel,
zpestření všední šedí.

Tvá vůně, slunce svit
planetu naši chrání,
zažene nemoc, zjitří cit,
díky ti za vůni lesů, strání.

V zemi se krčí drobnolistý kvítek
pod sněhobílou peřinou.
Jak čirý papírový svítek
splývá se zasněženou krajinou.

Eterický jak křehká víla,
skromně se dere z ledových ker,
je v něm zranitelnost, ale i žití síla,
co hlásí příchod jarních her.

Zkřehlá balerinka vítá teplý den
a zdraví záblesk zlatavý.
Je bílá, nevinná jak dětský sen,
co lidskou duši zotaví.

Zlatý kotouč laská první kvítí,
které se hrdě tyčí v bílé závěji,
zahřívá ho a něžně na něj svítí,
když noří se do bílých peřejí.

Kvítek za kvítkem zvedá hlavy
aby zázrak slunce uvítal,
už není sám, jsou jich davy,
jaro je tady, vítej - a pojď dál.