Básničky o zvířatech a přírodě

Sedm krás mívá,
ta křehká víla,
ve větru „se kývá”,
a přec je v ní síla.

Tančí jak baletka,
a slunci mává,
ta malá „koketka”,
je nedočkavá.

Sluníčko pozdraví,
svítí jak bílá paní,
ten kvítek „mrňavý”,
nás vábí k milování...

Křehké, zlaté pampelišky,
jako rozesmáté lišky,
otáčejí něžně hlavy,
slunce z dálky hravě zdraví.

Pampeliškám zbělá chmýří,
vítr zafoukal...
„padáčky” do oblak míří
a vznášejí se světem dál...

Jak střípky pestré duhy
nad loukou opojně krouží.
Na křídlech s barvami stuhy,
se vzhlíží ve stříbrné louži.

Zatančí nad travou,
na zvonek usedne lehce,
s tou krásou voňavou,
působí jemně a křehce.

Navštíví žlutý tulipán,
rudou růži a modrý zvonek,
ten pestrý, lehký „aeroplán”,
usedne na dlouhý stonek.

Barevná křídel krása
pod teplým sluncem svítí,
motýl, co radostně jásá,
pohladí voňavé kvítí.

Zatančí nad loukou křehce,
a letí šťastně do oblak,
zůstat tu napořád nechce,
je svobodný a volný - jako pták.

Louka je plná kvítí,
sluníčko na ni svítí,
tráva se jemným větříkem chvěje,
ptáček na stromě svou píseň pěje,
cvrček ho na housle doprovází,
nikomu tady nic neschází.
Včelky se opíjejí nektarem,
zajíček tu má svůj harém,
kobylky po stéblech poskakují,
starý lišák s liškou cosi kují,
beruška se na listu opaluje,
své tečky sluníčku nastavuje.
Kdo se sem na procházku vydá,
tomu jaro na náladě přidá.

Byl jeden strom,
a ten vzlykal jak hrom.
Prý že ho bolí větve,
vzlyká na jednom místě ve tmě.
Vedle jeho žena říká:
„Neboj se, já také vzlykám.”

Na druhý den,
strom si myslí, že je to sen.
Martin na bílém koni přijel,
a na hlavě sníh také měl.

Bílá ovečka přijde k nim,
a něco řekne jim:
„Jsem tady!” zavolá ovečka,
a pak přijde i srnečka.

Ta řekne: „Buďte zdraví,
ať se vám hodně daří!”

Pak přijde zajíček,
a zeptá se: „Máte pár mrkviček?”
A to je konec, říkám vám,
strom a jeho žena žijí dál!

Mámo, táto, slyš,
do komory naší
vloupala se myš
a teď tam straší.

K čemu máme kocoura,
to mi hlava nebere,
ten se v nose jen šťourá,
nic jiného nedovede.

Mámo, táto, slyš,
sestřička má strach,
v komoře je myš,
cítit je její pach.

Zavoláme deratizátora,
ten si rady ví,
ten tu myšku vyšťourá
a nadobro nás jí zbaví.

Jaro převzalo vládu,
konec mrazu a ladu,
všechno pučí a roste,
život se rodí, je to tak prosté.
Jaro je opravdu kouzelné období,
přírodu tisíci divy ozdobí,
člověk se nemůže vynadívat,
nezbývá než si to užívat.

Mám nového pejska, jmenuje se Flek,
ale každý si myslí, že mu říkám Blek.
Pokaždé se ptám:
to těm lidem nedochází, že to není Blek,
když je flekatej jako Flek?
Je to míšenec několika ras,
asi husky, vlčák, retrívr,
vyjmenovat všechny je ďas.
Uši nahoru jak netopýr,
srst hustá a ocas mohutný,
lidi venku přezdívaj mu lišák,
však problémy nedělá, tak proč zrovna tak.
Je strašně chytrý, ničeho se nebojí,
na stromy umí, je jako plyšový.
Je prostě můj, ten hafík medový,
a pro výcvik je jako dělaný.
Však když ho bude někdo jiný chtít,
tak jen zakroutím hlavou a řeknu:
SVÝHO SI JDI KOUPIT!!!
Je prostě můj a nikomu ho nedám,
je jen otázka času, kdy bude chtít jít sám.

(Pro Flíčka od Petry)

Mámo, táto, jaro je tu!
Příroda se má hned k světu.
Ptáčci vesele zpívají,
zajíčci na poli hopkají,
srnky v zelené trávě
s chutí se pasou právě.
Voda je průzračně modrá,
za chvíli bude dobrá
a zpocená těla v ní zchladíme,
o ničem lepším snad nevíme.

Až máj svými dotyky obarví kvítí,
vítr pročeše stromy, co dotkly se hvězd,
a s něžností mámy pak slunce, co svítí,
vysuší blátivou nahotu cest.

Na zápraží slavík rozkošně zpívá,
on zná všechny písně, co ty jsi mi hrál,
tma odchází brzy a přestává skrývat
tu barevnou krásu, co květen nám dal.