Básničky o zvířatech a přírodě

Jaro převzalo vládu,
konec mrazu a ladu,
všechno pučí a roste,
život se rodí, je to tak prosté.
Jaro je opravdu kouzelné období,
přírodu tisíci divy ozdobí,
člověk se nemůže vynadívat,
nezbývá než si to užívat.

Mám nového pejska, jmenuje se Flek,
ale každý si myslí, že mu říkám Blek.
Pokaždé se ptám:
to těm lidem nedochází, že to není Blek,
když je flekatej jako Flek?
Je to míšenec několika ras,
asi husky, vlčák, retrívr,
vyjmenovat všechny je ďas.
Uši nahoru jak netopýr,
srst hustá a ocas mohutný,
lidi venku přezdívaj mu lišák,
však problémy nedělá, tak proč zrovna tak.
Je strašně chytrý, ničeho se nebojí,
na stromy umí, je jako plyšový.
Je prostě můj, ten hafík medový,
a pro výcvik je jako dělaný.
Však když ho bude někdo jiný chtít,
tak jen zakroutím hlavou a řeknu:
SVÝHO SI JDI KOUPIT!!!
Je prostě můj a nikomu ho nedám,
je jen otázka času, kdy bude chtít jít sám.

(Pro Flíčka od Petry)

Mámo, táto, jaro je tu!
Příroda se má hned k světu.
Ptáčci vesele zpívají,
zajíčci na poli hopkají,
srnky v zelené trávě
s chutí se pasou právě.
Voda je průzračně modrá,
za chvíli bude dobrá
a zpocená těla v ní zchladíme,
o ničem lepším snad nevíme.

Až máj svými dotyky obarví kvítí,
vítr pročeše stromy, co dotkly se hvězd,
a s něžností mámy pak slunce, co svítí,
vysuší blátivou nahotu cest.

Na zápraží slavík rozkošně zpívá,
on zná všechny písně, co ty jsi mi hrál,
tma odchází brzy a přestává skrývat
tu barevnou krásu, co květen nám dal.

Obloha prázdná, bez mráčků,
květiny na louce ve velkém kvetou,
z kytek je všude plno poletujících chomáčků,
v dálce u lesa srnky svou krásou dech berou.

Kůň je jako samet,
hladký, lesklý a krásný...
Kůň je jako vánek,
svěží, pln energie a vždy potěšující.
Kůň je jako vzduch,
pro nás tak potřebný.
Kůň je jako risk,
tak boží, zábavný a přesto nebezpečný.
Kůň je jako čokoláda,
tak sladký a dobrý.
Kůň je jako láska,
i když ho nemáme, pořád nám zůstává v srdci...

Ty, koni, ležíš tiše ve stáji.
Těžce dýcháš.
Kdysi jsi hnal na pole,
divoký a bezstarostný.
Nikdy jsi se necítil tak svobodný.
Kdysi jsi vyhrával závody.
On ví, ty víš, je čas jít.
Až do konce nikdy nevěděl, jak moc tě miloval.

Z květu na květ poletuje,
vesele si prozpěvuje,
sladký nektar střádá,
vše sladké má ráda.
Jmenuje se včelka
a je asi takhle velká,
až ji uvidíte,
že ji pozdravíte.
Dík.

Běží králík po louce
a skončí v klobouce,
nějak si ho nevšiml,
a tak tam s sebou švihl.

Ve větru holé stromy smutně šumí,
čekají na návrat teplých dnů,
praskot trávy chvějící se zimou
ten šepot tlumí...
a lucerna, co jindy z nebe září,
si nechává zdát stovky snů....

Jaro, kde jsi? Volají kvítky sněhobílé
a tráva čeká na Slunce svit.
„Chybí nám pohlazení, Sluníčko milé,
paprsek, co odráží ve vodách tvůj třpyt.”

„Čekáme marně, snad najdem od ložnice klíč
a zlatavý kotouč probudíme...
Zima je přece dávno pryč,
tak proč o jaru marně sníme?”

Zaslechlo Slunce smutný pláč
a záře milá se všude rozlila.
„Odpusťte, kvítky, jsem velký spáč.”
- a na to - teplá ruka Slunce všechno přikryla.

Ožily kvítky, stromy, nebe,
tráva se šťastně zelená.
„Buď zdrávo, Slunce - vítáme tebe,”
ševelí vděčně ozvěna.

A kraj se mění k nepoznání,
kvítky se za „zrcadlem” sklání,
je konec sněhu, marného přání,
vzbudila se nám Sluneční paní.

Jaro je tady, ševelí stromy
a oblékají zelený háv,
královně „Slunce” se ve větru kloní,
„Vítej u nás, zlatý Princi - a buď zdráv.”