Básničky o životě a světě - různé

Zpočátku šel život lehce
A mnohdy připomínal jízdu spanilou
S odhodláním maratónského běžce
Rozjet se životem s nadšením
Někdy se nám jet dál nechce
Sílu žít zavedem do těla kanylou
Na první pohled působíme křehce
Do vlastních životů začtení
Není to veselé čtivo
Dílo je obsáhlé, čte se to špatně
No a přestože to napsal sám život
Něco tomu prostě schází
Možná, že lahvové pivo
Proč nevratná láhev vypadá vratně?
Můžem se spolehnout na nosné zdivo?
Slib se stal jen prázdnou frází
Jde pouze o oběživo
Někdy jsme šťastní, někdy zas na dně
Občas je slunečno, občas deštivo
Život je jen anabází...

Láska vládne světu,
tak konejme osvětu
a mějme se všichni rádi,
lidé jsou přece kamarádi.

Láska je prý ten největší dar...
tak kdo by se bál...
ten kousek maličký urvat i pro sebe...
na perutích vznášet se až někam do nebe...
dávat a brát...
smát se i plakat...
řítit se k zemi bez padáku...
na očích páskou přelepené růžové brýle...
a vzpomínat na krásné chvíle...
když podzimní listí barví se do zlatova...
májová kvítka odnesl čas...
malinký ohýnek zanechal v nás, snad zahřeje...
až jednou přivanou závěje!...
Co víš, co je to láska...
v máji dech se tají a srdce zprudka buší...
málokdo tuší, co přinese čas...
rozkvetlou sedmikrásku hýčkám si v dlani...
Prší a déšť smyl slzy...
je příliš brzy, myslet na lásku...
polibek letmý v májovém opojení...
co bylo, už není...
sundávám pásku...

Pokora, mrcha!... líně zívá
do dvora a zkoukává tenhle svět...
co nemůžeme mít, to chceme hned
a co můžem, to už nechceme...
kopem kolem sebe a ostrými lokty strkáme,
když k zemi padáme...
jedem si každý po tý svý lajně,
za plot šilháme tajně, žehrajíc na to,
co nemáme...!

Závist, ta teta věčná, směje se potutelně...
kdo jí na lep sedne, znuděně na kavalci se válí...
jenom klídek, není spěch...
Štěstíčko a Rozum už karty rozdávali...
Eso k zemi padá!
Ona ví to svý (každý ji má rád a každá ráda)
Pravda někde po škarpách bídu tluče...
a Láska? Cha! Jen k bohatým chodí...
chudým vzletné myšlenky se rodí...)

A bude hůř, šeptá Stáří...
než pochopíš, byl máj a je tu září...
světa běh kolem nezastavíš,
Ten nahoře se jenom dívá...
někdy snad i pláče a jindy
zvesela si zpívá...
člověka, věř mi, stvořil jsem
sobě pro potěchu,
ale někdy, zdá se, spíše - k vzteku!

Když pánbůh vyslyší tvé volání
a splní ti největší přání,
svět se hned nádherný zdá
a budoucnost tak jasná.

Pozorovat hvězdy už mi nestačí
jsou všude kolem mě
a až mi nenápadně naznačí
že hluboká je noc
budu vědět, že slunce spí
nezní to zas tak dojemně
možná trochu, ale né moc

Před rozedněním mě znovu opustí
a já dostanu strach
jak to, že denní světlo dopustí
abych měl hvězdy rád?
snad vrátí se po setmění
rozzáří mapy hvězdných drah
a snad to bude napořád

Měsíc se snaží upoutat pozornost
na mě to neplatí
já nebudu mít nikdy dost
schovám se mu za Velký vůz
Mléčnou dráhu ve sklenici
neopatrně převrátí
a vylije ji na ubrus

Potřeboval bych se dostat trochu blíž
kéž by to nějak šlo
snad kdyby hvězdy byly níž
pokud možno až na dosah
kousek pro štěstí ulomit
kdyby mě štěstí nenašlo
zmizel bych jako hvězdný prach...

Den po dni mizí mi smutek z tváře
Vteřina vteřinu střídá
Život je trhacím kalendářem
Večeřím, vzápětí snídám
Nedávno stál jsem na startovní čáře
A už jsem na cestě k cíli
Jak pletený svetr se můj život páře
Chci žít věčně... na malou chvíli...

Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ten zmatek v nás
Byl to jenom nekonečný sen,
koloběh, krásná noc, smutný život,
nový den
Byl to jenom zrcadlový svět,
prázdná duše, konec filmu, zvuky slov
a zvuky vět
Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ta hořkost v nás...

... na prázdným nádraží ticho, až bolí uši... odjela nám láska... proč vzala kufry, kdo z nás tuší... smutný lampy svý hlavy v mlze kloní a světlo odráží koleje... jdu pustou ulicí a nic ve mně se neděje... jenom tma!

tma v ranci výčitek, slzí a trápení... nezbylo místo na lásku, to sladký mámení... pod košilí těžkej kámen leží... čas kolem běží a v dálce houká vlak...

špínu z bot smejvá déšť... pomalý kroky na chodník sázím, hrst hořkých vzpomínek přes rameno házím, trhám bludnej kruh... a dobře tak!
noc se vytrácí, jak zloděj snů... s pachutí černý kávy jen nerad vstávám do prázdnoty dalších dnů...

za prachy štěstí nekoupíš a štěstí prý není víc než láska... z lásky přátelství či nepřátelství se rodí... prázdnota... každej říká jenom to, co se mu hodí... snad do loterie sázka...

někdy šťastný číslo padne... naděje vadne, jak starej kaktus na zápraží...

zas slunce svítí a vlaky jedou... věřit nadějím se prý prodraží... prázdným, jak výplatní páska...

odjela nám láska...

z prázdnýho nádraží

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál