Pokora, mrcha!... líně zívá
do dvora a zkoukává tenhle svět...
co nemůžeme mít, to chceme hned
a co můžem, to už nechceme...
kopem kolem sebe a ostrými lokty strkáme,
když k zemi padáme...
jedem si každý po tý svý lajně,
za plot šilháme tajně, žehrajíc na to,
co nemáme...!

Závist, ta teta věčná, směje se potutelně...
kdo jí na lep sedne, znuděně na kavalci se válí...
jenom klídek, není spěch...
Štěstíčko a Rozum už karty rozdávali...
Eso k zemi padá!
Ona ví to svý (každý ji má rád a každá ráda)
Pravda někde po škarpách bídu tluče...
a Láska? Cha! Jen k bohatým chodí...
chudým vzletné myšlenky se rodí...)

A bude hůř, šeptá Stáří...
než pochopíš, byl máj a je tu září...
světa běh kolem nezastavíš,
Ten nahoře se jenom dívá...
někdy snad i pláče a jindy
zvesela si zpívá...
člověka, věř mi, stvořil jsem
sobě pro potěchu,
ale někdy, zdá se, spíše - k vzteku!