Básničky o životě a světě

Sluneční paprsky, modravé dálky,
zlomený voják se navrací z války.
Hřejivé paprsky, sluneční zář,
smějí se na jeho zjizvenou tvář.

Sám voják v poli, sám se svým žalem,
s slzami v očích se loučí s kamarádem,
přestáli mnoho, prošli si peklem,
nyní se loučí ovíván jen větrem.

Klečící, plačící sám voják v poli,
přemýšlí nad osudem,
proč ten mu dovolil pokračovat ve své životní roli,
ale proč se rozloučil s jeho kamarádem?
Život však plyne dál, život nás zkouší,
bojujem jen o svou ubohou duši.

Tisíce modrých vlnek
tu zemi omývají...
Na pláži z písku zrnek
si jako děti hrají...

Ta země je jako placička,
když rozhlédneš se po kraji...
Prohřátá sluncem, maličká,
jak ostrovy už bývají...

Celý rok tam slunce svítí,
noci jsou plné hvězd...
Všude tam voní spousta kvítí,
tak nechej se svým srdcem vést...

Já ukážu Ti všechna místa,
kam chodívám tajně snít...
Kde příroda i duše čistá
nachází nekonečný klid...

Pokračování básničky

Život je něco jako sladká třešeň,
život je plankton na hladině...
Život je něco jako trní růže,
je trpký, sladký i nežádoucí,
jsou to chvíle vášnivě romantické...
Život je jablko na zemi,
z kterého si kousneš...
Někdy sladkého, jindy trpkého...
Životní blesk, který zapadá i ožívá,
v srdci je to jiskra zářivá...
Která se tou louží brodívá,
někdy jako zlý a špatný sen...

Myšlenky mé běží dnes mlhavým ránem,
rychlost jejich v ničem nezadá si s uragánem.

Myšlenky sklíčené, myšlenky vznostné,
jindy zas bolavé a někdy ctnostné.

Naráží jak kapky na moji hlavu,
a vrací se zpět k domovskému prahu.

Když chodívám podzimními ulicemi,
myšlenky mění se v obrazy, prochází sítnicemi.

Sítnicemi v mých namodralých očích,
z této velké obrazárny hlava se mi točí.

Spousta mých myšlenek ve smutku si prsty smočí,
a pak pádí jak splašené koně - když bičem práskne kočí.

Má hlava je plná roztodivných myšlenek,
a tak někdy vypadá to navenek,
jako by mysl opustit tělo chtěla,
ale jak to udělat, jakoby nevěděla.

Pomalu usínám...
vzpomínky v myšlenkách volně plynou...

Ta První - máma...
skloněná nad postýlkou...
starostlivá, smutná... v nitru stále sama...
nepochopená, přesto tak lidská...

Ta Druhá - vzpomínka na tátu,
... mého Květinového krále...
na procházce lesem mě učil vnímat
tu vůni, krásu... každý strom mi ho připomíná...

Třetí vzpomínka... Můj Milý - ty oči - zelené,
rozesmátého uličníka s nespoutanou duší...
Moje První a také poslední opravdová láska...
Hlavou mi z dálky zní písnička Toulavej...
Pamatuješ? Tak rád jsi ji hrál!

Poslední vzpomínka - Ta čtvrtá - můj syn,
... držím ten svůj „uzlíček” štěstí...
symbol zrození života, lásky a radosti...
radosti, kterou mně a svému tátovi stačil „nadělit”...

Vzpomínky končí...
syn už je dospělý a ti, co jsem tak milovala,
už se mnou nejsou... ta černá Smrt nás rozdělila...
Pomalu usínám...

Ve snech se vrací ti moji blízcí,
mému srdci tak milí...
Rozmlouvám s nimi a jsem znovu šťastná!
Vídám je noc co noc, jen ve svých představách...

Přichází den... bolestné ráno...
... procitnutí...
Jsem zase sama, přesto tak bohatá,
vším, co mi můj barevný život stačil dát...

V jednom kuse slyšíš, v televizi aj v rádiu,
jak moc šílený lidi jsou, co to je za hyenu.
Proč tak mladý za volantem, proč pásy si nedají.
Pokoušejí vlastní osud, s lidským štěstím si hrají.
Říkají, „zatáčku já poznám, šílený já jsem,
to je pro mě hračka, neboj, my to přežijem.”
Ještě nikdy nenaboural, neví, co je o chlup přežít,
neví, co je štěstí, nepozná ten pocit.
Nechápe smrt, smrt si pro něj jde,
zatáčku nezvládne, bouračce se nevyhne.
Z čista jasna v protisměru objeví se auto,
nahlas slyšet brzdy, takhle to dopadlo.
V tu ránu slyšíme v dálce sirény houkat,
v krvi leží tělo a my můžem jen koukat.
Nejhorší štěstí, jak za volantem přežije,
vedle spolujezdec, on za to nemůže.
Když zemře mladý člověk, musí to tak být.
Osud nevybereš, máme ho sečtený.
Adrenalin v krvi, neměl moc velkou šanci.
Jak krutý život je, když mladý zemře tragicky.
Život před sebou měl, a už ho má za sebou.
Rodina v slzách topí se denně,
přišla o poklad, ta je v tom nevinně,
ale ta je v tom nevinně.

Proč život tak podceňují.
Proč s osudem hýbají.
Proč je to tak těžké,
nikoho neposlouchají.
Machrují, adrenalin milují,
ale za jakou cenu?
Když brzy smrti podléhají.

Být nezávislým na svojí rodině,
být skutečným a říct ano i ne.
Toto potřebuješ, aby jsi venku přežil,
toto potřebuješ, musíš mi věřit.
Být sám sebou, neřešit ostatní,
dokázat všem, že máš taky na víc.
Dodělat školu, jít na vyšší,
dodělat školu a získat si práci!
Tato slova by jsi měl pochopit,
umět se chovat a dobře se vyjádřit.
Tato slova dej si k srdci,
tato slova jsou skutečnosti!

Chodit za školu, nejít do práce,
radši doma ležet a nudit se.
Doma být bez jídla, při tom těžce trpět,
to mi ani neříkej, nechci to slyšet.
Vždy se šance objeví,
ať už jako popelář nebo zahradník.
Každá práce je přeci dobrá,
hlavně že máš love a máš na chleba.

Je ti o rok víc,
doma už nesedíš.
Jak je to lehké říct,
když ale pravdu nevidíš.
Snažím se tímto promluvit,
do duše skrz text jít.
Snažím se lepší být,
a pomoct vám potřebným.
Sebedůvěra je slovo, co dělá člověka silným,
přitom to nevidím, ale cítím!
Cítíš to? Je to příjemný,
když víš, že se snažíš, a zkusil jsi.
Udělat první dojem, není nikdy jednoduchý,
pro lidi, co jsou bez sebedůvěry, je to mnohem těžší.

Že bez smrti není života?
Že bez tmy není světla?
Kam poděla se lidská dobrota?
Nebo, že bych se spletla?

Po každém zatmění,
že slunce vyjde?
Že sobec se nezmění?
Že štěstí přijde?

To je svět plný otazníků.
Svět, kdy silný za slabším se honí
- a přítel ti do zad vrazí dýku!

Kde by byl Ježíš, bez Jidáše?
A nebo Caesar bez Bruta?
Že lidská přetvářka dobro káže?
Tak, kde je ta pravda vetknuta?

Snad někdy pravdu
najdem v Svatém Grálu,
anebo v „Kameni mudrců”.

Tu věčnost a sílu,
jež patří Králům,
co nenajde podvodník ve „frcu”.

Tak to jsou otázky života,
jež naše lidstvo provází.
Je v nich moudrost, možná prostota,
jež navěky naším poznáním prochází.

Já jsem typ nenapravitelného snílka,
s něžnou romantickou duší.
Pestrá přírodní krása, lesní idylka,
mě láká, víc než kdokoli tuší.

Slova na papír mi volně plynou,
jak roztančené rybky v moři.
Život mě donutil však jít cestou „jinou”,
přesto vzpomínky se do mých veršů noří.

Příroda je mou nekonečnou inspirací,
zářivé slunce, nebe, klid a vůně lesů...
Vše krásné - se v mých „obrazech” znovu vrací,
láska je ozvěnou vzpomínek, které si v sobě nesu...

Vetkávám do svých mnohých dílek
slova, jak stříbrný lesk brokátu.
Tu bohatou paletu mých krásných chvilek,
vzpomínky na dětství, milého - i na tátu.

Tak v básních jednu za druhou,
skládám věty jak stuhu za stuhou.
A vplétám je - jak do vlasů barevné pruhy,
ten život můj utkaný s pestrostí hravé duhy.

V očích jiskru mládí,
ve tváři úsměv batolete,
chvílema je neposedná,
tělo mladé, krásné,
ráda by si přisedla,
pružná, čilá, ohebná...
Vlasy plné prstýnků,
světla třpytu i vůně lučního kvítí...
Pije právě čajíček z čerstvého heřmánku,
který si včera posbírala...
Mládí vychutnává si, jako sladkou jahodu,
žije pro svou krásnou pohodu...
Je to ona, která je smyslem humoru a života,
v ústech jí kloužou na jazyku lesní jahody,
které si právě posbírala...