Osamělá, zasněžená,
stojí v parku lavička.
Nikdo na ni nesedává,
jenom kosí samička.

Zobákem se velkým chlubí,
pyšně vzhůru vzhlídá,
nikoho tam nepustí,
králoství to její bývá.

Brzy přijde jara čas,
snížek z lavky sejde.
Místo kosa budou zas,
sedávat, když noha nejde.

V odpočinku lidé dají,
čtení s sebou také mají.
Na lavičku usedají,
s kamarády, o životě povídají.

Lavečky ty v parku,
kdyby mohly vyprávět,
co slyšely od těch lidí,
příběhů za dlouhých let.

Milenci, jenž v noci nespí,
na měsíc se dívají,
v objetí se k sobě tulí,
na lavičce, líbají.

Ať nám samé dobré zprávy,
z laviček jen přichází.
Aby kos té barvy černé,
zpěvem dál, zas provází!