Básničky o životě a světě

Umělec soumrak uchopil paletu
a s barvami si začal hrát...
Na mráčky tančící v nebeském baletu,
svůj obraz večerní započal malovat...

Ze žluté vytvořil souvislý pás,
pak rudou barvu na nebe přidal...
Vítr ji rozfoukal, upravil jas,
vytvořil mohutný plamenů příval...

Své dílo prohlédnul, v zrcadle rybníka,
od jihu na sever, úplně celé...
Dotmavil stíny, čas rychle utíká,
a je to hotové, bez chyby, skvělé...
---------------------------------------------

Pak ale chybu udělal nešika,
plechovka plná barvy se vylila...
Všude se roztéká, obraz už zaniká,
zemi i nebe už načerno zbarvila...

Naštěstí trocha žluté a zlaté
v paletě malíři zbyla...
Oválný měsíc, hvězdy cípaté
na temném plátně nám vykouzlila...
---------------------------------------------

Tak nesmutni už po té kráse,
vždyť smutku je víc než dost...
Zítra namaluje zase,
večerní obraz pro radost...

Sen noci,
v jejíž moci
jsem.
Pomalu končí,
hvězdy se loučí,
je den.

Soudí mě v kleci, jsem do morku nahá
Do stolu bijí
Bijí tím barevným kladivem
A já jsem s úžasným podivem
že nekřičím
když mě muž v taláru
po zemi vláčí a za vlasy tahá

Pro koho žije tu tato žena?
Pro sebe? Pro vás snad? Ale jděte
Zahoďte sobectví a raději bděte

Chce být jen svobodně propuštěna

Zničte už slepecké brýle a hůl
Přestaňte do ran jí sypati sůl

Jedových vašich slov, já bych se nenapil
Milujte bez výhrad, milujte ze všech sil
Milujte ženu, co miluje vás!
Na změny zvyknout si, chce jenom čas...

Studený začátek kruté zimy
na tváři vráska,
zmrzlá vráska pantomimy

Zmatený začátek krásného jara
kvetoucí ptáci
mrouskající sněženka hárá

Teplý začátek horkého léta
sežehlá kůže
do nohou pálí startovní meta

Barevný začátek chladného podzimu
na bedrech vina
cítím, že za vinu nezhynu

Zmrzlá po létě zpocená peřina
Začíná nějaké období, začíná

Panely lehounce třou se o sebe
Město a v něm nové bydliště
Nejhezčí pohled není už do nebe
Ale na „barevné” beztvaré sídliště

Výtah je v pohybu, tak se hned svezeme
na výběr v přehledu několik pater
sousedi jedou též, tak si k nim vlezeme
stejné jak výlet do Vysokých Tater

Díky všem knoflíkům vesele kyneme
žijeme, chvátáme, nejsme přec na uzdě
nikdo už nevnímá, že dokola splyneme
uvědomění si však přijde pozdě

Vrzání, skřípání, šílený řev
byty jsou nablízku hanba a běda
dívám se, ze stropu teče nám krev
soused šel z práce hned od oběda

Váhám a přemýšlím, co jsme to za tvory
máme tu Ratany místo trávy
nebylo krásnější Sklízeti brambory
nebo si pískat, když pasou se krávy?

Na oko políbím toto zlé doupě
Odcházím, opouštím šedivou smečku
V dálce je přede mnou červené poupě
Za tímhle cirkusem dělám teď tečku.

Omezený výhled? Najdu si jiné místo
Omezený rozpočet jistě jisto
Omezení lidé - straním se daleko
Omezení mého vlastního já mi však uteklo

Chci napsat báseň, co bude stát za to
Co měniti stříbro bude ve zlato
Nechápu, kde je to omezení
Možná, že zbytečně tlachám
Třeba tu přeci jen žádné není

Nudím se při dlouhém pohledu z okna
nudou mi vypadla poslední lokna

i moje třesoucí noha se nudí
další mou nohu třes neprobudí

nudím se hodně, to není legrace
že bych snad začala choditi do práce?

Skleněná sova na vrcholku hory
Proč mě tak dráždí ten vzdálený lesk?
Musím tam dojít a strašně se bojím
Možná tam najdu svůj ztracený stesk

Jsem už tak blízko a sova tu není
Je to tak trochu k zamyšlení
Hora je skleněná od vrchu dolů
Půjdu jen já a půjdeme spolu

Najednou plní mě zlý pocit radosti
Stojím před velkými vraty
Vidím tu obrovské skleněné království
Chci měnit sukni za skleněné šaty?

Skleněný strop a taktéž i podlaha
Všude je můj vlastní skutečný odraz
Mám se snad stejně tak vysvléknout do naha?
Bože můj, vždyť je to šílenej podraz

Sklo jako lesk
Co roztříštil blesk
Na malé kousíčky
Ty jsou z té sovičky

Začlo tu teplo být, něco jak v pekle
Chtěla jsem odprosit už trochu vztekle
Vždyť já jsem nevinná a tohle není dar
Pod tíhou teploty začínám měnit tvar

Skleněná koruna, skleněné střevíce
Skleněná celá zůstávám sama
Teď už to chápu, že na zámku nejvíce
Kraluje vězněná - skleněná dáma

Slyšíš? Já jsem ten vyvolený!
V hlavě mi křičí hlasy:
„Utíkej, rychle!” slyším vykulený
- z mých očí poznala jsi:

Můj strach...
Moji vůli...
Moji volbu...

Soudný den právě přichází
a Země lehne popelem!
Hrůza a děs mě provází,
studený pot stéká po těle.

Nejen z Arku Jana...
a další vyvolení,
měli dar hlasů - prokletí...

Vidím, jen čísla...
Nostradámem daná...
... a upadám do mdlob vzápětí.

Tu přišla velká a mocná vlna
- již nelze nikdy čas vrátit zpět.
Tak silná - a tak žáru plná,
popelem lehl celý Svět.

A z lidí zbyl jen stín.
V hlavě doznívá mi věta:
Pokrok se stal naším prokletím,
TEĎ právě NASTAL konec světa!