Básničky o životě a světě

Terč vidím před sebou,
snažím se zamířit.
Šíp všichni berou,
nemůžu ti věřit.

Teď šíp do srdce vrazím,
už se na to těším,
jak ho do tebe střelím,
že se trefím, věřím...

Život jako film býval,
ale už dlouho není.
Pamatuji, jak jsi mne líbal,
cestu do filmu nikdo nezná.

Život nemá konce a začátku,
no není to divné?
Odvahy mám dostatku,
jako by bylo všechno jiné...

Při začátku noční oblohy,
začínám pátrat po krvi.
Mám pro to vlohy,
srdce mi z hrudi klidně vyrvi.

Má touha po krvi,
je to jak droga.
Když ji nedostanu, mám nervy,
oběti hledá má doga.

Za dne se skrývám,
vyhýbám se slunci.
V noci můžu přijít zrovna k vám,
zatím se živím jen krví srnců.

Brzy vypukne masakr,
vést ho bude
můj přítel Takr,
zmiz, jinak po tobě pude.

Beru vše s humorem,
však na co starosti.
No a co, že se neberem,
řeknu ti jen, to se ti vymstí.

Shoří mi dům, no a co?
Aspoň se někdo ohřál.
Kupovat nový, na co?
Kašlu na řád.

Mám šťastný život,
strašně pohodový.
Akorát k téhle hře potřebuji návod,
i dům mi dali nový.

Vítr odvál mi vlasy
a já spatřila ho...
Měli jsme tak doplňující se hlasy,
a ta mrcha mi ho vzala!

Už to neberu s humorem,
vražda je pro ni určena...
Vidím, že se poperem,
stěžuje si, že její boty stály jmění...

Nebyla jsem tvá jediná láska,
na čele zbyla mi jen přísná vráska.

V každém svém místě
jsi vždy měl přístav svůj,
já říkám: Tak příště,
- na mě si pamatuj.

Měl jsi ta různá jména
- Janu, Mílu či Pavlínku,
byla vítaná každá tvá změna,
toužení dostal jsi do vínku.

Já s tebou všeliké
nesnáze přežila,
srdce tvé veliké
je jak křídla motýla.

Zástupy truchlících plaček
tu po tobě samotné zůstaly,
holky, co hodily ti háček,
teď skáčou bez tebe ze skály.

Přesto já přece vím,
že jsi byl v nitru jenom můj,
vím, že tě nezměním,
jen u mě máš domov a přístav svůj.

Smrt na mě sáhla mramorem,
pohledem ze mě stáhla kůži.
Mé tělo se chvělo odporem,
v pařátech měla černou růži.

Oknem se neslo houkání,
smrtonosného sýčka,
strašlivé šakalí volání,
varovně blikla svíčka.

A smrti ruka studená
se v opojení třásla,
postava scvrklá, shrbená
se na mém děsu pásla.

Mám víčka strachem ochablá,
tělo pozbývá života,
stařena, vychrtlá, propadlá,
pohřební písně skřehotá.

Noří se do mé postele,
já se do hlubin propadám.
Sil ubývá mi po těle,
nade mnou z křížů ohrada.

Když v tom kohout zazpívá
a pomalu už svítá,
stařena se rozplývá
a nový den mě vítá.

Co asi ten sen napoví,
můj osud nebo snění?
To nikdo z nás se nedoví
a těžko něco změní.

Na kytaru ráda hraji,
nevím, co bych si bez ní počla.
Kouzelné struny pro ni mají,
v pěti na ni hrát jsem začala.

Teď třináct mi je,
hraji na ni každý den.
Hraji na zahradě, kde děda pivo pije,
hraji, i když sychravý je den.

Kytara jediná mi rozumí,
to ona všechno ví.
Různé krásné tony umí,
je krásnější než vlk, co o úplňku kvílí.

Píseň krásnou zahrát s ní dokážu,
jakou chceš,
ráda ti to ukážu,
tak jakou chceš?

Sám „nejvyšší”
mi slova do pera vkládá.
Myšlenky - co nikdo neslyší
a nad mými slovy vláda
- mi sází slovo za slovem...

... vede mě dál celým proslovem
a myšlenky, lehké - jak andělů křídla
tryskají - co horká voda z rozpáleného vřídla.

Je to jen okamžik,
prostě chvíle -
ten letmý pocit - něžný vzlyk,
co zůstane stát potměšile.

A když tu vteřinu „nezachytíš”,
slova se ztrácí
jak vylekaný smích
a plašící se ptáci.

Děkuji mému synu,
co inspiraci mi dává,
slova plynou jak rybky v stínu
a po papíře tečou, jak horká láva.

Když sen mi vnukl právě „vizi”,
na papír srovnávám myšlenky ryzí.
Ten poklad básnického vědomí,
co duši uleví a uklidní svědomí.

Je konec, múza mi uniká,
já pero pomalu pokládám
a s duší rozervaného básníka
jdu vstříc snům, iluzím a záhadám.

Ležím na operačním sále...
- je to sen? Není? Moc se divím.
Zemřela jsem nebo žiju stále?
Vystrašená na své tělo shora civím.

„Exitus - selhaly jí plíce...”
Tak já opravdu skonala?
„Neee! To neée!” ...
Křičím - a vidím všude svíce...
snažím se, abych se probrala.

„Haló!? Slyšíte mě, já jsem tady!”
Volám na celé okolí...
Lékaři vypínají přístroje - neví si se mnou rady.
„Pomozte, lidi!” „Pomozte mi kdokoli!!”

Však teď tunelem letím světlu vstříct...
... a vítá mě rozkvetlá zahrada.
Nemohu hrůzou ani slůvko říct,
už vím, jak to po smrti vypadá.

Jsem daleko a pryč od lidí,
teď chápu, že jsem skonala.
Blízcí mě volají - přes slzy nevidí
a chtějí, abych se k životu probrala.

Je konec. „Šmitec”. Prostě „šlus”.
Já rozhlížím se vyplašená jako kotě.
Jsem v obklopení nymf a múz,
už vím, jak vypadá život po životě.

Duše bez hříchů,
zná plno mnichů.
Duše plná hříchů,
najdeš v ní jen pýchu.

Anděl z nebes,
z duší i dnes.
Ďábel z pekla,
už na mě čeká.

Přou se o mou přízeň,
začínám mít žízeň.
Nevím kam jít,
jestli svatozář mít...

Do pekel jdu,
ďáblem budu.
Už jsem zde,
pozor, někdo jde.