Básničky o životě a světě

Já bych chtěla usnout
a jen ve snech plout.
Jen ve snech býti
a krásně si tam žíti.
Na břehu potoka sedávat
a na všechny strany se usmívat.
Na obláčcích sedávat
a krásné hvězdičky rozsvěcovat.
Mít krásné šaty bílé hedvábné
a křidýlka péřové.
Chci jen tak krásně žít
a báječně se mít.
Tady na zemi jsem to neměla
a tady láska zklamala.
Proto chci jinde být
a jinde i žít.

Udělám krok ze schodu,
a pak ještě z jednoho,
konec nebezpečí možná je,
avšak možná na věrné tajemství
si to hraje, a nakonec,
vše vyzradí se.
Chvíli čekám před domem,
co se asi bude dít,
zajímá mě.
Hned se rozeběhnu však,
proběhnu ulicí vpřed,
jsem z ulice venku, teď
nebezpečí nehrozí mi,
vzduch je čistý,
dobře je mi.

Pokračování básničky

Když já potají se oblékám,
a pak obuji si boty tajně,
mobil si dám do kapsy,
hledám klíče a když je najdu,
z věšáku je vezmu a schovám si je do kapsy.
Když už vše potřebné mám,
vezmu za kliku, a dveře potichu otevřu.
Vešla jsem do noci temné,
tam, kde tma je teď,
v tu chvíli polilo mě horko,
první večerní procházka a já se bojím.
Není divu, vždyť je večer,
stát se přeci cokoli může!
Chytnu za kliku zvenku,
kliku teď držím a nevím co teď,
panikařím, že uslyší mě.
Pomalu, potichu, zavírám dveře,
kliku svírám rázně v ruce.
Dveře jsou již zavřené, chvíli čekám před dveřma,
nic se neděje, ticho je,
jen stále slyším ve své hlavě,
dunění těch dveří, jak se vždycky zavírají.
Udělala jsem krok na schod, teď bála jsem se
jediný krok udělat, jediný krok mohl by to zkazit,
a já tak zkoumám strach ve tmě.

Voda, co třpytí se v hlubinách průzračných,
voda, co třpytí se, protéká tam,
kde nikdo to tam nezná, a znát také nemá.
Vždycky jsme věděti chtěli,
kam tam voda protekla, ale dozvěděli jsme se...
Nic, nic, a pořád zkoumáme to dále.
Zajímalo nás odjakživa již, ano, tak dlouhou dobu,
kam ta voda protekla,
a dnes nastal ten krásný den,
nevěřili jsme, a tak to byl sen jen, mysleli jsme si.
Ale o chvíli později, to vše krásné zmizelo,
další krásný den byl,
a my probudit se ze snu museli.

Růže je rudá, černá smrt.
Smrt = zrada, jedovatá jako rtuť.
Když se zrady množí, člověk víc otrávený je.
Tady už nepomůže ruka boží, na mozek to jde.
A končí to tím nejhorším, taková moje země je?

Vzorný holky dostanou se možná do nebe,
ale nás zlý oheň nepálí a mráz nezebe.

Zkus rozbít touhu kamenem,
zkus zdolat útes skal,
zabloudit v lese známém,
dát život, co jsi vzal.

Zkus smát se, když srdce bolí,
zkus líbat, když nevíš jak,
zkus ptát se, zač život stojí,
když náhlá smrt může ho brát.

Zkus chytit paprsek slunce
a pevně ho sevřít v dlaních,
paprsek spálí jen tvoje ruce,
ale láska, ta srdce zraní.

Jak múza zoufalství za noci temné,
to světlo sladkostí ochutnat nech mě.
Co střepy bolestí zasáhlo snění,
teď křídla návratů zpět se v sny změní.
Slepé něžnosti zmačkaný cit,
jako dva pavoučci hledáme nit.
Ochutnej nebe, ochutnej rtuť,
tvá slůvka lásky ztratila chuť.
Hledáme lásku i tam, kde není,
přesto však věříme, že se to změní.
Slunce už zapadá, čas se nám krátí,
přesto však věříme, že se k nám vrátí.

když malý jsi byl...
bylo vše v pořádku...
lásku jsi měl....
pro tebe... byl svět na počátku...

Květ...

uběhl další rok...
a ty jsi začal mluvit...
udělal jsi první krok...
a před ostatníma se chlubit...

Překrásný květ...

už je ti pět...
a do školy se těšíš...
miluješ svět...
a v ostatní věříš...

Krásný květ...

už jdeš do školy...
poznáváš první kámoše...
máš tam pěkné slečny...
to bude rozkoše...

Pokračování básničky

Darovat a být obdarován,
milovat a být milován.
Říct a slyšet: „Je mi líto!”
Říct a slyšet: „Nebolí to?”
Umět plakat a taky se smát
a za svým cílem vždycky si stát.
Mít samé štěstí, bez smůly žít,
každý svůj sen až do konce snít.
Každý život má
takový, jaký si ho udělá.