Básničky o životě a světě

Slzy. Slzy. Slzy.
Kdy uschnou?
Skončí brzy?
Proč brečím,
pláču
bez přestání,
když do myšlenek
vkrádá se mi
vzpomínání?
Když není už,
co bylo dříve,
všechno je
nové, jiné.
Minulost
s přítomností
najednou se
kříží,
s tou náhlou
proměnou
těžko se smířím.

Slyšíš? Písně kokrhání...
Cítíš? Vůně dlouho za ní...
Víříš? Kolem spadlé listí...
A v zatáčce Ti kola piští...

Dnes pod oknem? Na parkovišti?
Jak o závod? Malé děvče sviští!!
Koloběžku vytuněnou...
Šálu čímsi provoněnou...

Mezi auty závodiště?
Nenašlo to děvče hřiště?

Možná někdy... někde i u VÁS příště...
Než vyrostou... ZAS jen další parkoviště...
Tak vzpomeňte SI!
I na TY malé sviště!!!
Že jim stále chybí...
A nebo to snad... AŽ zase PŘÍŠTĚ...
(Až se bude psát rok 2006)

Černá kočka přes cestu
vyplašila mi nevěstu,
byl třináctého pátek,
největší smůly svátek.
Já však dobře vím,
že to nakonec prolomím,
a držím palce i vám,
ať nikdo není sám.

Vzpomínky jsou trvalejší
nežli květy nejkrásnější,
květy uschnou, uvadnou,
vzpomínky však zůstanou.

Kdybych byl dívka... tak co povím Vám?

Kdybych byl... byla bych asi kapitán!

Snad roztáhla bych křídla jako pták...
A vylétla se vznášet... až do oblak...
A pak třeba... plula si ve své bílé lodi...
A... zpívala všem... co sem chodí...
I... kreslila bych křídly na obloze...
A... těšila se... na z růží lože...

Tak MOC... bych chtěla být... tím kapitánem...
A vyplouvat za Sluncem... s každým ránem...
Vzduchem či širým oceánem...

Ale mám... jen křídla motýlí...
Co jen se vznáší na chvíli...
Kdybych byl... však hezká dívka...
Tak bych voněl jako kytka...
Pak na tu vůni... VÁS všechny vábil...
A trny taky trošku trápil...

Jenže... :-)) ... Jsem fialový motýl...
Co fantazii... ZAS... jen těžko zkrotil...

Den se krátí, mění se čas,
Vánoce tu jsou za chvíli zas,
adventní trhy, punč a sníh,
přichází zima a s ní smích
dětí okolo sáňkujících.

Miliony drobných kapek mžilo...
Až nás - to dost zaskočilo...
Voda - živel - vítězí...
Když vyběhl jsem - ze dveří.

Přes kaluže - dítka skáčou...
Slunečnice - ty jen pláčou...
Jenom žabky - se dnes smějí...
Vodníci - jim rozumějí...

Proč kapalo mi dneska z šosu?
Když miluji jen - ranní rosu!
Na lehko - si stále lítám...
Nejspíš rýmu - za nos chytám.

Při svíčkách, při loučích píšu teď ČEZ-u...
Pod mostem bydlíme... do spacáku lezu...
Opravte dvě lampy... co na něm svítí...
Hned se nám - pod ním... líp bude žíti...

Díky Vám, baroni... téměř jsem žebrák...
Proč světlo - nám nedáte... vše nám vzal berňák...
Proč se nám smějete... jste velcí páni...
My tu jen bloudíme... jsme Vaši kmáni...

V šero se halý širý svět,
i tmou obtěžkáváno je teplo domu,
na nebi září minulost hvězd
a v uších zní hlas posledního zvonu.
V tichu noci zářijové,
kde jen cikády hrají svoji ódu,
kde schne tráva a uvadá bez,
kde žal střídá kámen bolu.

Tam za měsíčního svitu vybíhá,
krasavice Venušina,
přes den šeď a nuda,
v noci vášeň uhašená.
Tělo její nevypadá,
jak v magazínu na obrázku,
v hrudi jí ale dobré srdce tepe
a v mysli má jen svoji lásku.

Pro tu každou noc vybíhá,
tvarovat své krásné tělo,
do tmy oděná a chladem přikrytá,
vytváří, co oko mužské ještě nevidělo.

Tak to chodí každou noc,
do tmy zahaluje svůj ženský stud,
někdo nesnáší a někdo miluje
a tomu dopomáhej Bůh!

Vydělal peníze hubou
s kůží modrou i rudou
barvu měl vždycky po ruce
a stále nějaké nemoce

plakal i smál se
i občas pral se
poslušně modlil se
a ráno holil se

byl prostě vzorem
byl přehlídkou norem
chodil na velké procházky
a sbíral barevné oblázky

v noci spal a ve dne bděl
dělal co kdo po něm chtěl
uměl utéct v pravý čas
a upravit si vhodně vlas

uměl vnímat spoustu krás
zvlád odejít a přijít zas
něco jedl, něco ne
chápal co je rozumné

až jednou velká chyba
nějaká špatná ryba
ale proč by ho vzal ďas?
Vždyť je to jeden z nás.