Básničky o smutku a stesku

Čím srdce, čím jsi zhřešilo,
můj bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu!

Žádné teplo, nikdo, kdo by hřál.
Zůstal jsi sám.
Objímáš cizí těla, těla lidí,
co tě maji radi, nebo snad i milují.
V tvém srdci však zůstal chlad...

Nevím, co teď bude dál,
v krku hořkou chuť teď mám,
stojím v temným lese sama,
větve praskaj pod nohama.

Pak přede mnou se objevila
ta dokonalá postava,
černý šat na sobě měla,
moji duši vzít si chtěla.

Byla krásná, ale osamělá,
v očích velkou bolest měla,
proto moji duši chtěla,
aby rychle zapomněla.

Pokračování básničky

Když přítel umírá,
ve dny se vzpomíná,
na ty krásné chvíle spolu,
po nich klesá hlava dolů...
Začnu řvát!
Jáá měl tě rááád.
Vždy budu vzpomíínat.
A srdcem tě objíímat.
Jednou se potkáme, jednou se sejdem,
a do svých náručí se zase stisknem...
Budeme spolu, už nás nic nerozdělíí.
Budeme bojovat za cit, lásku a smrt! :’(

Proč vylézat z ulity,
když do ní zalézám hlouběji a hlouběji.
Proč lízat si rány,
když se nítí častěji a častěji.
Proč doufat v šťastný konec,
když pláč nechce ustat.
Proč svou víru pořád podporovat,
když mé nohy nechtějí už vstát.
Proč se pořád tak hloupě ptát,
když odpovědi bych už měla znát...

Tma za okna se vkrádá,
hvězdy pozoruješ ráda,
jak jasné se zdají,
až dech se tají.
Jak jsou strašně daleko,
až srdce se Ti uleklo,
sevřel Ti ho noční chlad
- kde je ten, co má Tě rád?
Je dál než ty hvězdy?
Je daleko už navždy?

Život bez lásky, to je hřích.
Kvůli němu už nechci žít!

Stalo se to včera, toho osudného dne,
kdy ostrá dýka bodla mne.
Dýka zloby patřící duši nenávistné,
již měla jsem za přítele.
A dnes je konec, četla jsem z řádku,
cítila jsem, že nebudu v pořádku.
Teď snažím se, ze svých zbytků sil,
neupustit těch tisíc slz,
které pro tebe mé oči roní,
ale tvé srdce se přesto zlobí.
Já však nevím, jak jinak ti říct,
že nebyla jsem ti vždy vstříct,
a proto tu smutnou tvář mám,
již za vlasy schovávám,
i když vím, že i přes nehody a uplakané líce,
jsem měla tě ráda převelice.
Slyším, jak mé srdce buší,
však jistý hlas mi šeptá do uší,
že tvá slova nic nezruší.
Tyto pocity mé diktují si do řady,
ale ty si pamatuj, že budu tě mít ráda navždy.

Pokropím slzami tvůj dětskej polštářek,
jenž ještě včera pod tvou hlavinkou spal.
I kdybych vším, co mám, podplatil faráře,
nevrátí zpátky, co dnešek mi vzal.

Pokropím slzami slzy tvý maminky,
aby v tom zármutku nebyly samy.
Pokropím slzami v postýlce peřinky,
řeknu, že dnes spinkáš mezi hvězdami.

Pokropím slzami tvou malou panenku,
tou solí kamennou, aby též zkameněla.
Pokropím slzami Šípkovou Růženku,
která tvým odchodem v našich zdech oněměla.

Pokropím slzami tvůj dětskej hrníček
a zakážu všem, aby ho umejvali.
Pokropím slzami dárkovej balíček,
kterej jsme s maminkou pro tebe schovávali.

Pokropím slzami tvý malý botičky,
který tu v předsíni zůstaly bosy.
Nevím, zda pochopěj, že Světlo tvý babičky
je teď nějakej čas nebude nosit.

Pokropím slzami slzy mých slz,
neboť i ony se rozplakaly.
Pokropím slzami v mým srdci tvrz,
za kterou jsme vzpomínky na tebe uschovali.

Po obloze pluje černý mrak,
kdesi v dáli zakrákala vrána,
náš vztah jsem si představoval jinak,
však zavřela se brána.