Básničky 1931 - 1940 / 2105
Co každého někdy trápí?
Co každého občas potěší?
Smutek i radost v duši v sobě nosí,
den po dni se směje i pláče,
radostí skáče,
smutkem si popláče.
Co každého občas potěší?
Smutek i radost v duši v sobě nosí,
den po dni se směje i pláče,
radostí skáče,
smutkem si popláče.
Je ráno, mně však nechce se vstát,
je krásný den, ale nemám chuť se smát.
Tvář bledou mám a do breku mi je,
cítím chlad, srdce mi už skoro nebije.
S posledním setkáním skoro se zastavilo,
na tisíc kousků téměř se rozletělo.
je krásný den, ale nemám chuť se smát.
Tvář bledou mám a do breku mi je,
cítím chlad, srdce mi už skoro nebije.
S posledním setkáním skoro se zastavilo,
na tisíc kousků téměř se rozletělo.
Každá slza z mého oka
mi připadá jako další sloka.
Každá smutná esemeska
mě otravuje i dneska.
Každý člověk s duší
svoje slzy si suší.
Každý drobný dárek
dělá v srdci zmatek.
Každé něžné slovíčko
promlouvá na srdíčko.
Každé další věty,
už nejsou náměty.
mi připadá jako další sloka.
Každá smutná esemeska
mě otravuje i dneska.
Každý člověk s duší
svoje slzy si suší.
Každý drobný dárek
dělá v srdci zmatek.
Každé něžné slovíčko
promlouvá na srdíčko.
Každé další věty,
už nejsou náměty.
Slzy tečou po tváři,
kdo mě zradil? Ty! Ty lháři.
Úsměv padá z obličeje,
div že smutek mě neprokleje.
Uzavřena další kapitola,
tvoje jméno opakuji dokola.
Vzpomínám jen na tvoje krásné oči,
proč mě právě teď mučí?
Vem vzpomínky a hoď je pryč,
na tebe platí jenom velký bič.
Sedím u okna, mám zimnici,
můžu tě klidně popsat slovy tisíci.
Lhář, zbabělec, podvodník,
mizera, lump, záškodník.
Ťulpas, nemehlo, zrádce,
dobrou noc a spi sladce.
kdo mě zradil? Ty! Ty lháři.
Úsměv padá z obličeje,
div že smutek mě neprokleje.
Uzavřena další kapitola,
tvoje jméno opakuji dokola.
Vzpomínám jen na tvoje krásné oči,
proč mě právě teď mučí?
Vem vzpomínky a hoď je pryč,
na tebe platí jenom velký bič.
Sedím u okna, mám zimnici,
můžu tě klidně popsat slovy tisíci.
Lhář, zbabělec, podvodník,
mizera, lump, záškodník.
Ťulpas, nemehlo, zrádce,
dobrou noc a spi sladce.
Tvé oči na obloze září,
až se stín smutku plaší.
Mé srdce se trápením ztrácí
někde v hlubinách zapomnění.
Tvůj hebký dotyk něhy cítím,
pokaždé když tvůj pohled zřím.
Má duše se neštěstím souží,
když ti úsměv ze rtů mizí.
Ty jediná jsi byla mou vírou,
mým snem, mou touhou.
až se stín smutku plaší.
Mé srdce se trápením ztrácí
někde v hlubinách zapomnění.
Tvůj hebký dotyk něhy cítím,
pokaždé když tvůj pohled zřím.
Má duše se neštěstím souží,
když ti úsměv ze rtů mizí.
Ty jediná jsi byla mou vírou,
mým snem, mou touhou.
Stále usměvavý a věčný optimista.
Raduji se ze života a z věcí prostých.
Pak ovšem zahraje nešťastný pianista.
Já udělám krok zpět a k životu mám ostych.
Nevzdám se hned, mám pevnou vůli.
Pak ovšem smutek udeří zas.
Cítím, jak uvnitř má duše se půlí.
Oči mé pomalu ztrácejí jas.
Co je to za pocit, který mě svírá?
Sám sebe pro sebe chvíli chci mít.
Černobílý svět mi dveře otevírá.
Jako hlemýžd v ulitu chtěl bych se skrýt.
Kolem jen zvláštní šum myšlenek slyším.
Zrakem svým zírám upřeně vpřed.
Právě teď cítím, jak od všech se liším.
Pochmurná nálada je jak prudký jed.
Je nesnadné uniknout ze spárů smutku a osamění.
Však nikdy se člověk nesmí zbaběle vzdát.
Stále je potřeba doufat, že se vše k lepšímu změní.
Věřit, že ho na světě má někdo rád...
Raduji se ze života a z věcí prostých.
Pak ovšem zahraje nešťastný pianista.
Já udělám krok zpět a k životu mám ostych.
Nevzdám se hned, mám pevnou vůli.
Pak ovšem smutek udeří zas.
Cítím, jak uvnitř má duše se půlí.
Oči mé pomalu ztrácejí jas.
Co je to za pocit, který mě svírá?
Sám sebe pro sebe chvíli chci mít.
Černobílý svět mi dveře otevírá.
Jako hlemýžd v ulitu chtěl bych se skrýt.
Kolem jen zvláštní šum myšlenek slyším.
Zrakem svým zírám upřeně vpřed.
Právě teď cítím, jak od všech se liším.
Pochmurná nálada je jak prudký jed.
Je nesnadné uniknout ze spárů smutku a osamění.
Však nikdy se člověk nesmí zbaběle vzdát.
Stále je potřeba doufat, že se vše k lepšímu změní.
Věřit, že ho na světě má někdo rád...
Promarněný život - proč?!
Protože nežiju, lituju,
vím a ignoruju.
Protože předstírám,
pohádky vykládám.
Protože jsem opice v kleci,
co opičí se jen pro dobro věci.
A protože dál už to takhle nechci...
Protože lidi škatulkuju
a sama do žádných svých krabiček nepasuju.
Protože depresi pociťuju,
city však neprojevuju.
Protože smysl nemám,
i když ho neustále hledám.
Protože celý den radši spím,
když mám ten známý splín.
Protože postrádám maličkosti,
věci, co člověka dělají člověkem.
A protože už nevím, kdo jsem...
Protože nežiju, lituju,
vím a ignoruju.
Protože předstírám,
pohádky vykládám.
Protože jsem opice v kleci,
co opičí se jen pro dobro věci.
A protože dál už to takhle nechci...
Protože lidi škatulkuju
a sama do žádných svých krabiček nepasuju.
Protože depresi pociťuju,
city však neprojevuju.
Protože smysl nemám,
i když ho neustále hledám.
Protože celý den radši spím,
když mám ten známý splín.
Protože postrádám maličkosti,
věci, co člověka dělají člověkem.
A protože už nevím, kdo jsem...
Zjištění o mém životě přišlo, ač velmi pozdě,
každého prvku v mé jistotě musím se zříci prostě.
Příliš to bolí, velmi to drásá,
nutné je realitu prožít a v tom je ta krása.
Ty moje iluze, které jsem prožila,
bohužel dneska s bolestí jsem ztratila.
V životě spřádaných lží
nedá se bez újmy žít.
Život je velká proměnná,
bohužel, ani se nedá říci jiná.
Můžeme upadnout, nutné je však vstát,
nekoukat zpátky, ale budoucnost dobrou si přát.
Vytrvat v životním boji, pokořit strasti,
to je to jedinné, co vede k slasti.
Životní touha, které jsem plná,
chtěla bych, aby byla hladká jak vlna.
Touha je obrovská, jen chybí elán,
ten mi už kdosi kdysi sebral.
Ta vnitřní prázdnota, která je všude,
snad, dá-li bůh, zjeví se lék,
který i pro mne tu bude.
každého prvku v mé jistotě musím se zříci prostě.
Příliš to bolí, velmi to drásá,
nutné je realitu prožít a v tom je ta krása.
Ty moje iluze, které jsem prožila,
bohužel dneska s bolestí jsem ztratila.
V životě spřádaných lží
nedá se bez újmy žít.
Život je velká proměnná,
bohužel, ani se nedá říci jiná.
Můžeme upadnout, nutné je však vstát,
nekoukat zpátky, ale budoucnost dobrou si přát.
Vytrvat v životním boji, pokořit strasti,
to je to jedinné, co vede k slasti.
Životní touha, které jsem plná,
chtěla bych, aby byla hladká jak vlna.
Touha je obrovská, jen chybí elán,
ten mi už kdosi kdysi sebral.
Ta vnitřní prázdnota, která je všude,
snad, dá-li bůh, zjeví se lék,
který i pro mne tu bude.
Básničky 1931 - 1940 / 2105
Nastavení Počet na stránku: 1 | 5 |- 10 -| 15 | 30 | 50 | 100
Řadit podle: přidání -| hodnocení | posílanosti | délky | názvu | náhody
Verš: nezáleží -| střídavý ABAB | sdružený AABB | přerývaný ABCB | krátký AA | volný ABCD
obkročný ABBA | různý Autorské: nezáleží -| ano | ne
Filtr obsahu: odblokovat lechtivé | odblokovat sprosté | odblokovat nechutné | odblokovat drsné
SMS filtr: ne -| 1 Vodafone | do 2 | do 5 | 1 T-Mobile | do 2 | 1 O2 | do 2 | 1 SR | do 2
( Při současném nastavení se některé básničky nezobrazují. ) ( zobrazit všechny )
© 2009-2024 www.verse.cz | Zveřejňování děl jinde je bez souhlasu autora zakázáno!!! | Pište nám na info@verse.cz
» Soukromí » Letem.cz - další naše weby » Spřátelené weby
» Anekdoty | Hlášky z filmů | Legrace | Pranostiky | Přání | Přísloví | Psí jména | Psí kalendář | Ráj SMS | Textíky | Užitečné informace | Vtipy