Básničky o smutku a stesku

Je těžké být šťasten,
když koutky schylují se k zemi
a kapky slz padají s nimi.

Jsem zamilovaná až po uši,
však kdo teď mé slzy osuší?
Proč jsi tohle dopustil,
proč jsi mě opustil?
Strašně moc to bolí,
brzy mě to skolí.
Jedině ty mě můžeš zachránit,
svou přítomností mě znovu omámit.
Udělej to prosím,
navždy tě v srdci nosím.

Slzy mi stékají po tváři,
vzpomínkami jsem na pláži,
kde jsme se spolu potkali
a poprvé jsme se líbali.
S tebou každý ten letní den
byl jako nejkrásnější sen,
láskou voněl mořský vzduch
a slyšet byl jen srdcí buch,
když jsme se v písku objímali
a polibky svá těla zasypávali.
Na ty letní chvíle nikdy nezapomenu,
kde je teď asi konec hrdinovi mému?

Tak pláčou andělé,
když přistřihnou jim křídla.
Tak padají k zemi,
když smutek radost střídá.
Jejich šaty bílé,
již dávno bílé nejsou,
uběhla jen chvíle
a křídla smutek neunesou.
Válí se po zemi,
snaží se vstát,
jde to jen těžko,
přežít tak krutý pád.
Až nějakého potkáte,
pomožte mu vstát,
jen se ho nebojte,
on vás bude milovat.

Proč jsi mě opustil,
co jsem ti udělala?
Můj cit upřímný byl,
měla jsem tě moc ráda...
Kde jsi, lásko, teď,
kam tvé kroky jdou?
Proč postavils zeď
a necháváš mě samotnou...

Když jíst ti nechutná, ani pít ti nechutná,
snad potkala tě láska strašlivě přesmutná.
A ty se cítíš prázdný, úplně bez života,
jak bezedná jáma je ta krutá samota...

Jsou to tři roky zpět,
ten čas vrátila bych hned.
Opustila mě hodná osoba,
která mě měla ráda do slova.
Byl to můj dědeček, který mě měl moc rád,
a díky němu jsem se naučila na harmoniku hrát.
Nejstarší tvá vnučka jsem a byla,
o tom, že mi budeš na svatbě, jsem snila.
Každý den se dívám do nebe
a vzpomínám jen v dobrém na tebe.
Tebe, dědečku, budu mít vždy ráda,
tato báseň je jen a jen pro tebe věnována.

Pamatuji si naše první setkání,
mohla jsem snad vědět,
že to bude jen a jen zklamání?
Hrál sis na dobrou duši,
tvůj hlas mé srdce slyší.
Choval jsi se chvíli krásně
a já začla psát básně.
Mé srdce jsi získal,
ale mě po chvíli pocity střískal.
Proč jsem tě jen poznala,
své rodině jsem jen kvůli tobě lhala.
Brečela jsem za tebou hodiny,
chtěla jsem patřit do tvé rodiny.
Ale ty jsi poslouchal své kamarády
a pak jsi se hodil do parády.
Změnil jsi se moc,
pro mé srdce jsi byl jen host.

Vzpomínám na Tvé polibky po ránu,
vzpomínám a nemám lék na ránu,
co mi zbyla, když jsi odešel.
Zbylo jen zoufání a mráz mě obešel.
Nebe se zakrylo černými mraky,
smutné ráno se choulí rozpaky...
Zlá rána plná vzlyků a čekání,
zlá rána, bez slunce a vzdychání.
Píšu Ti, miláčku, že zas kvetou jabloně,
polib mě pod třešní a vezmi mou dlaň do dlaně.
Píšu Ti, miláčku, že srdce mám u ledu,
nezlob se, miláčku, jinak to nesvedu.
Jak vyschlé je koryto potoka,
když se ho den co den sluníčko dotýká,
tak vyschlé jsou moje vzpomínky na Tebe,
láskou zahřej mě! Ale mě jen zazebe!
Odešels jak pohroma,
zapomněl sis mě doma.
Zapomněl na naše objetí,
zapomněl... Řekni - jak je ti?
Odešels jak duha po dešti,
touha a vzpomínky mě vzaly do kleští.
Odešels jak sníh, co pod paprsky slunce začal tát.
Odešels... Prý nemám se už ptát.
Z tvých posledních dotyků jsem cítila jen chlad.
Odešels... Máš jinou teď asi rád...

Jednou ti budu chybět,
jako jsi chyběl ty mně.
Jednou mě budeš potřebovat,
jako já potřebovala tebe.
Jednou se ti po mně bude stýskat,
jako mně se stýskalo po tobě.
Jednou na mě budeš pořád myslet,
jako já pořád myslela na tebe...
Jednou mě budeš milovat...
No já tebe už ne!