Básničky o smutku a stesku

Když končí den
a noc přichází,
já mám zas sen,
kde Ty se nacházíš.

Topím se ve Tvých očích,
cítím Tvůj rychlý dech,
hlava se mi štěstím točí,
zůstaň - miláčku, nač ten spěch.

Když tu probouzím se,
listuji ve svém snáři,
Tvůj obraz „rozpouští se”
- a pusto na polštáři...

Jen fotka Tvá s černou páskou.
Proč uvadla jsi, moje lásko?
Z obrázku na mě bez odpovědi hledíš,
usmíváš se do ranní opuštěné šedi.

Však den pomalu odchází,
já opět Tě ve snu hledám,
kdy znovu ke mně přicházíš,
zas ráda se s Tebou, lásko, shledám.

Byli jsme oba dobří přátelé,
ty jsi byl smíšek, povahy veselé.
Jeden druhému jsme oporou byli
a v nouzi jsme se vždycky podpořili.

Když „odešel” můj milý,
tys naslouchal mi s pochopením,
podpořil jsi mě v danou chvíli,
za to si tě, kamaráde, cením.

Však ten rok snad scénář sám ďábel psal,
ty jsi se svou dívkou auto na vyjížďku vzal...
Nevrátil se - ani jeden z vás,
kéž bych mohla zvrátit ten prokletý čas.

Jiskra naděje
se utopila v řece slz,
můj jarní sen
znenadání zmrz.
Tak prázdná
uvnitř se cítím,
bez síly uléhám
mezi povadlým kvítím.
Je konec,
nemůžu to pochopit,
cožpak nikdo
nemůže mě rád mít?

Tďe zjara jsme měli výročí seznámení,
Tvůj hrob rozpouštím slzami.
Co bylo, je - už dávno není,
vše krásné je pryč, za námi.

V duchu si s Tebou rozprávím,
já stěžuji si vánku,
o Tobě v temných nocích sním,
když uléhám sama k spánku.

Ve snu se mi zpět navracíš,
já denně Ti mávám vzhůru,
z mých představ se vůbec neztrácíš,
vzpomínek mívám fůru.

Kytičku na hrob pokládám,
cítím tu vůni kvítí.
Lásko - já bez Tebe žít nezvládám,
víc už Tě nemohu míti...

Je velmi těžké věřit tomu,
žes ztratil toho, kdo měl tě rád,
jenom pár vzpomínek okolo domu,
kde uměl se s tebou radovat.

Je velmi těžké věřit tomu,
že nikde ho nic nečeká,
jen z květin pyl a listí stromů,
kam cesta vede daleká.

Je velmi těžké věřit tomu,
žes ztratil nejcennější dar,
chodíváš často k jeho rovu
položit tiše květin pár.

Lidí si vážíš, až když je ztrácíš,
pozdě je potom litovat,
stále se ve vzpomínkách vracíš,
stále tě budu milovat...

Řekni, lásko, proč,
život je jak šílený kolotoč,
včeras byla se mnou, dnes jsem sám,
smutek si básničkou vylévám.

Jak to udělat,
když tě nemá rád...
Je mi to líto,
mocinky bolí to...
Sbohem, konipásku,
umírám na lásku.

Vítr sníh zanesl z hor do polí,
já jdu za tebou přes kopce, přes údolí,
jdu k tvé vsi zatoulané,
cestičky sněhem jsou zafoukané.

Tvůj dům už z dálky vidím,
hlas tvého srdce tiše slyším,
ještě pár kroků k tobě zbývá,
tvůj dům už pomalu vyčnívá.

Od tvého okna se smutný vracím,
i poslední naději již ztrácím,
spadl smutek na srdce mé,
už nikdy nebudu míti to tvé.

Jdu cestou zasněženou,
již nikdy neuvidím tě zasněnou,
možná, že se vrátíš,
avšak mé srdce navždy ztrácíš.

Jdi pryč, nech mě být,
radši bez tebe budu žít,
ranila jsi srdce mé,
nech si i to tvé.

Nechci tě již spatřit více,
na cestu mi svítí svíce,
odcházím pryč od tebe,
daleko, nahoru do nebe.

Kapka rosy mění se v pramen
a zháší horké lávy plamen,
mění se v řeku a valí se v dál,
vymílá koryto, hluboké jak žal...

Je smutné, když krása růže vadne,
když strádá jabloň, pole schne a chřadne.
Však vše krásné se v popel rozpadá,
v mohylu se mění vonná zahrada.

Jak jizva zbývá vzpomínek pár,
co ztrácí se časem, jenž klidně kráčí dál.
Proč člověk co má rád, vždy tak brzy ztrácí?
Jen naše duše jsou volné jako ptáci.

Ti ptáci v našich vzpomínkách marně krouží,
sen nevrátí se, mění se v temnou louži
- a slzy sílí, zas je tu řeka smutků,
v té řece zůstaly šlépěje našich skutků...

Tušil jsem, že se to jednou stane,
ona mě milovat přestane,
přesto mě to krutě udeřilo,
všechny mé plány to pohřbilo,
když ten okamžik nadešel
a já navždy pryč odešel.