Básničky o lásce

V kříži mi sídlí ohnivý had
a když tě vidí, dostává hlad.
Dotkni se mě jenom zlehka,
pak mi foukni na záda -
božská mana pro hada.

Pojď ke mně a sevři pevně,
už necítím tíhu Země.
Lehká jako pápěří,
plameny my šlehaj páteří.

Chtěl bych držet ruku Tvou,
do Tvých očí hledět,
brouzdat se mokrou travou,
na mezi pak sedět.
Rty Tvé líbat,
hladit kolínka,
sukýnku zvednout,
sundat ramínka...

Jsi láska, na kterou se nazapomíná,
jsi má touha, která se ve tvých očích protíná,
jsi můj cit, má naděje,
jsi můj úsměv, co se směje.
Jsi mé sebevědomí, co si nevěří,
jsi mé dítě, co se svěří...
Jsi má myšlenka i jemnost...
jsi stejný, přitom jsem jiná...
Jsi láska, na kterou se nezapomíná.

Milovat neznamená jen mít rád,
milovat je věřit a pravou lásku znát,
milovat je odpustit a znova si podat ruce,
milovat je rozdělit si duši i srdce.

Tiskni mě
k sobě.
Obejmi.
Ať vím,
že jseš.
Polib mě!
Zůstaň!
Odejdi!
- Jestli
mi lžeš.
Horoucí slova.
Doteky.
V citech
topím se.
Vzdechy
a pak
povzdechy.
Mám radost.
Bojím se.
Zmatena
v lásce
brodím se.
Opřena
o Tebe.
Buď
se mnou
nebo
se rozejdi.
- Blíží se
peřeje...

Byl to začátek naší lásky,
měla blonďaté vlásky,
oči modré jako nebe,
připomínala mi trochu Tebe.

Veselá a usměvavá,
taky byla pěkně žhavá.

Krásně mi s ní vážně bylo,
kéž by se to nepřihodilo.
Teď jedno to je už,
nebyla to žena - byl to muž!

Hvězd plná obloha,
srdce prázdný,
krása daná od Boha,
váza a v ní květiny zvadlý.

Měsíc z oblohy se usmívá,
slyším jeho smích,
na dobrou noc nikdo mě nelíbá
a venku nepadá sníh.

Zamysli se a po hvězdě mi pošli zprávu,
přečtu si ji a odpovím Ti k ránu,
spolu se sluncem Ti ozáří tvář,
a ty budeš vědět, že mě máš...

Dobrou noc!

Její hlas tě bude hladit na duši
a ty budeš vědět, že je ta pravá,
a ač se to na prvním rande nesluší,
budete spolu až do rána.

Znám tě, lásko, dlouhý čas,
zdá se mi, že zhasíná jiskra v nás,
bolí mě to, ani nevíš jak,
brečím stále a to jsem chlap.

To, co k tobě cítím, stále trvá,
krása, láska soucit a něha,
snad naše problémy pominou,
věř mi, že nemyslím na jinou.

To ty jsi pro mě jen ta jediná,
to ty jsi pro mě rozkvetlá květina,
milovat je něco krásného,
milovat je něco vzácného.

Promiň mi prosím za moje chování,
to láska mě k šílenství dohání,
teď ti, lásko, tímto veršem slibuju,
miluju tě, lásko, miluju tě, miluju.

Když tu tak sedím doma sám,
přijdu k oknu a podívám se na nebe.
Vidím hvězdy, Měsíc...
a při tom si vzpomenu na Tebe.

Na Tvoje oči,
azurově modré jako oceány
a zářivé jak hvězdy samy.
Na Tvoje rty,
vášnivé a plné něhy.
Na Tvůj zářivý úsměv,
oproti kterému je i Měsíc
jen nepatrné světýlko.

A pak si Tě představím celou,
to, jak jsme opět spolu.
Držím Tě v náručí
a naše rty se přibližují.

Polibek, který mluví za všechno.
Ale já stejně šeptám Ti do ouška
ta tři nádherná slova:
Lásko, miluji Tě!