Básničky o lásce

Jsi jako květina,
co na louce vyrostla,
bát se nemusíš,
že bys brzy odrostla.

Kapky deště
stékají Ti po listech,
ale začne zase svítit slunce
a zahřeje Tě na bolavých místech.

Na květ Ti přiletí motýl,
ucítí Tvoji vůni
a zůstane u Tebe
až do skonání sil...

Pamatuj, že láska je krásná,
ale ne vždy šťastná...

Líbím se Ti,
teď už to vím,
i když tomu
někdy nevěřím.
Upřímné pohledy,
lichotivá slova,
čím dál častěji
jsi se mnou
- jinak než dřív
se chováš.

I já cítím
v tvé blízkosti
sladké vzrušení.
Toužím po něžných
dotycích, mazlení.
- Celou mě pod svým
tělem schováš.
Sním a je to
k zbláznění.

Hezkou kytku pro Tě mám,
k tomu své srdíčko dám,
milovat Tě budu stále,
dneska, zítra i pak dále.

Ty jsi moje zlatíčko,
moje druhé srdíčko,
ty jsi moje potěšení,
nade které rovno není.

Tebe chci já už jen mít,
žít s tebou si umím představit,
denně píti doušky lásky,
to Ti slíbím bez nadsázky.

Havran na kříži světa sedící
k obloze noci hledící.
Otevři mi srdce Tvé,
já své pro Tebe otvírám.
Dej mi duši krásou oplývající,
já mou hříšnou nabízím.
Havraní píseň o lásce nešťastné,
jak lehký vánek noci mne probouzí.
Věnuj mi půvaby Tobě vlastní,
o kterých mé srdce básní.
Věnuj mi tělo Tvé spanilé,
ať mé není samotné.
Havraní plášť samotou zbarvený,
lesk jako věčnost odporný.
Staň se mou,
je tak těžké trpět samotou.

Utrhla jsem v sadu růži,
položila na tvou kůži...

Růže tak voněla,
a já si hned vzpomněla...

Že ráda tě mám,
za to srdce ti dám...

Blankytná modř očí Tvých,
ve snech mě denně provází,
slyším v uších Tvůj šťastný smích,
když v posteli jsme polonazí.

Noc bez Tebe je jako světa kraj,
stále vedle sebe potřebuju Tě,
Ty jsi můj malý soukromý ráj,
lásko, nezměrně miluju Tě!

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
když odpověď zná na otázku,
co před sebou má na obrázku,
když rozezná od srsti chmýří,
když vidí, co má na talíři...

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
ten, kdo odpověď na otázku zná,
jestli den nocí, či ránem začíná,
kdo pozná slunce od měsíce,
když vidí, kdo má míň, kdo více,
kdo dokáže odpověď dát,
na otázku, co jídá rád.

Kdo ale z těchle moudrých lidí
odpověď na otázku vidí,
na kterou chtěla bych se ptát?
Kde každý z lidí má hledat
oporu, štěstí a taky lásku?

Když odpovíš mi na otázku,
kam člověk má jít, aby našel
to, co patří k života kráse,
budeš pro mě moudrých člověkem.

Když provedeš mě po světě,
ukážeš mi, kde se láska hledá,
tak snad to těm mým očím nedá
a štěstím zas se rozzáří
(tak snad se Ti to podaří).

A jestli dál mi poradíš,
jak zasloužit si tu lásku, víš?
Když odpovíš mi na otázku,
jak zasloužit si a bránit lásku,
abys ji nikdy neztratil,
pak přísahám, že v každé z chvil,
kdy budu šťastná, řeknu Ti dík.
Zda dokážeš to, zůstává jen otazník.

Láska je prvním štěstím člověka,
láska je nejkrásnější cit.
Poznala jsem to, zamilovali jsme se
a více už nemůžeme bez sebe žít...

Na obloze ani hvězdička,
přesto na mě září dvě sluníčka,
mezi nimi skví se měsíček,
nad studánkou s okraji barvy srdíček.

Láska je hloupá touha,
po něze chtíč,
mé srdce volá ouha,
vždyť je to vše jen kýč.
Proč člověk miluje,
když nemá pevný cíl,
lásku si slibuje
a nemá jí ani malej díl.