Básničky o lásce

Prvně jsem ji viděl na zápraží,
jak se k nám domů dostat snaží,
zlodějka to nebyla,
moc se mi líbila,
až pozdě jsem si uvědomil
svůj prvotní omyl
- srdce mi zcizila.

Každou noc chci usínat vedle tebe,
každou noc vnímat, co cítíš,
splynout v jednu bytost,
v pomalém proudu nechat se nést
až ke strhujícím vodopádům.
Z bouřlivých kaskád vzlétnout až k nebesům
a společně dotknout se hvězd.
Každé ráno probouzet se vedle tebe,
vidět rozbřesk,
kdy se slunce třpytí na tvé hebké kůži
a v dlaních cítit tvou rozprouděnou krev.
Zlatavý úsvit zaplaví naše nahá těla,
která se podle dávného rituálu opět změní v jedno.

Bosýma nohama sklepávám rosu z křehké trávy,
co ulpěla mi na dlani, snad jedna z tvých slz.
Lehce slíbávám lesklé cestičky na tvé tváři,
dotýkám se tvých rozechvělých rtů
a cítím každičký detail našich propletených rukou.
Vzpomínám na naši první noc,
na dotyky tvojí horké kůže,
chvěla jsem se v tvých pažích
jak bezbranný lístek ve větru.
Chci se schovat do tvých dlaní
a bez zábran se oddat citu,
co umí z jiskry udělat oheň.
Ohromný žár spaluje moje srdce
a tvé slzy dají vzniknout novému poutu,
ještě silnějšímu, než bylo to předtím.
Najednou ze mě vyplouvá na povrch
něco nového, krásného,
co spalo hluboko, aby nebylo raněno.
Něco moc křehké a to ti teď dávám.
Věřím, že ty mi neublížíš.
Už vím, co je to láska,
už vím, co těch pět písmen znamená.

Má krásné dlouhé řasy
a ještě krásnější a delší vlasy,
a co se týká jejích očí,
tak z těch se mi hned hlava točí,
i hvězdy jí musí závidět,
jak se dívá na ten svět.
Prostě chybu nemá,
moje vyvolená.

Sleduji milostný tanec bílých labutí.
Dojímá mě něha těch dvou němých tváří.
Prý když jeden z párů zemře,
druhý už nikoho nehledá,
a navždy pluje životem sám.
Po večerech se nad jezerem
táhne žalostná labutí píseň,
jak jeden volá druhého.
Ve večerním soumraku
si lehký vánek pohrává s lístky osiky,
co se vznáší k hladině.
Dotýkám se míst, kde jsi mě hladil,
a jako smutná labuť hledám
poslední kousky tepla, které jsi tam zanechal.

Jen noc teď září kletbou temnou,
vím, nemůžeš být stále se mnou.
Ty odešel jsi dávno již,
já hledím na kostelní kříž.
Ač nad sebou mám černé nebe,
v srdci svém mám pouze tebe.
Ač nejsi králem v lásce,
a ani kouzelníkem snad.
Zítra ráno tě čekám zase
a stačí, že máš mě rád.
Zítra naposledy však,
než odveze mne odtud vlak.
Ty sevřeš pevně moji dlaň,
ona je stejně má i tvá,
máme se rádi oba dva.
Toť konec je našeho shledání,
vlak odjíždět mi začíná.
Má dlaň se tvé dotýká,
již naposledy procitá.

Láska křídla dává,
zvlášť když je ta pravá,
pak karnevalem pocitů je svět
a cítíš se jak v ráji hned.

Potkali jsme se u vody,
spletl jsem si záchody
a ona mě tam překvapila.
Oba jsme se tomu zasmáli
a dohromady to potom dali,
i když to trapná situace byla.

Láska křídla dává,
hlavně když je pravá,
každý svou druhou polovinu máme
a jenom ji po celý život hledáme.

Ať jsou venku závěje,
láska uvnitř zahřeje,
životní sílu nám dává,
hlavně ta láska pravá,
není krásnějšího nic
než milovat bez hranic.