Básničky o lásce

Mluvíš tichým hlasem, já tě tak ráda poslouchám.
Mluvíš a mně se zdá, že čím dál víc ráda tě mám.
Vím, že za chvíli natáhneš ke mně dlaň,
pohladíš moje tváře a řekneš, moc rád tě mám.
Pak vezmeš mě do náruče, a jako dítě kolíbat.
Budu slyšet, jak tvé srdce tluče,
a při té hudbě usínat.
I kdybych se v noci náhodou probudila,
budeš mě stále objímat,
spatřím tvář, jenž nad všechny je mi milá,
lásku, s níž chci usínat.

Stále tě musím potkávat,
rozum se s láskou ve mně pere,
je to strašné, co se ve mně děje,
já už takhle nemůžu žít,
ty dva pocity v sobě stále mít,
když tě vidím, už to zase začne,
pořád a stále dokola,
to není láska, to je snad pohroma,
nechci tě vidět, rozum říká,
ale srdce neposlouchá
a stále si svou písničku zpívá,
už mě to unavuje,
poslouchat to, co ve mně v tu chvíli buje,
snad se to skončí šťastně
a já nebudu myslet,
jak se mi z pohledu na tebe dělá krásně.

Miláčku,
Zas Ti píšu básničku.
Myslím na Tebe pořád
Každý den
Snad to není jenom sen
Je mi těžko na srdci
Snad to můžu přemoci
A úsměv svůj si zachovat
Miluji Tě :-)

Děkuji tobě, lásko, že jsem pro tebe žil.
Na tvých křídlech nechal se nést, když jsem o tobě snil.
Jak moc samotou se trápil, po tobě jen toužil.
Ve svých snech tě dlouze líbal a něžně hladil.

Děkuji životu, že jsem tvou krásu aspoň na chvíli spatřil.
Na kolenou klečel a hlavu svou v pokoře sklonil.
K tobě se modlil a víc než v boha tvému úsměvu věřil.
Byl jako slunce, co mě hřál, když v duši mé zářil.

Děkuji tvým hlubokým očím, jejich pohled jsem miloval.
Jak jsou upřímné, když do nich jsem se koukal.
Ten hluboký pohled plný citů v nich rozpoznal.
Plamínky vášně a slzičky štěstí, když jsem tě líbal.

Děkuji tvým rtům, vždyť svými jsem se jich dotýkal.
Jak byly sladké, na jejich chuť na jazyku jen vzpomínal.
Ty dva plátky růže rudé, jejich křehkost dobře poznal.
Jejich střípky, co bolí, navždy do duše své jsem uschoval.

Pokračování básničky

Prvně jsem ji viděl na zápraží,
jak se k nám domů dostat snaží,
zlodějka to nebyla,
moc se mi líbila,
až pozdě jsem si uvědomil
svůj prvotní omyl
- srdce mi scizila.

Každou noc chci usínat vedle tebe,
každou noc vnímat, co cítíš,
splynout v jednu bytost,
v pomalém proudu nechat se nést
až ke strhujícím vodopádům.
Z bouřlivých kaskád vzlétnout až k nebesům
a společně dotknout se hvězd.
Každé ráno probouzet se vedle tebe,
vidět rozbřesk,
kdy se slunce třpytí na tvé hebké kůži
a v dlaních cítit tvou rozprouděnou krev.
Zlatavý úsvit zaplaví naše nahá těla,
která se podle dávného rituálu opět změní v jedno.

Bosýma nohama sklepávám rosu z křehké trávy,
co ulpěla mi na dlani, snad jedna z tvých slz.
Lehce slíbávám lesklé cestičky na tvé tváři,
dotýkám se tvých rozechvělých rtů
a cítím každičký detail našich propletených rukou.
Vzpomínám na naši první noc,
na dotyky tvojí horké kůže,
chvěla jsem se v tvých pažích
jak bezbranný lístek ve větru.
Chci se schovat do tvých dlaní
a bez zábran se oddat citu,
co umí z jiskry udělat oheň.
Ohromný žár spaluje moje srdce
a tvé slzy dají vzniknout novému poutu,
ještě silnějšímu, než bylo to předtím.
Najednou ze mě vyplouvá na povrch
něco nového, krásného,
co spalo hluboko, aby nebylo raněno.
Něco moc křehké a to ti teď dávám.
Věřím, že ty mi neublížíš.
Už vím, co je to láska,
už vím, co těch pět písmen znamená.

Má krásné dlouhé řasy
a ještě krásnější a delší vlasy,
a co se týká jejích očí,
tak z těch se mi hned hlava točí,
i hvězdy jí musí závidět,
jak se dívá na ten svět.
Prostě chybu nemá,
moje vyvolená.

Sleduji milostný tanec bílých labutí.
Dojímá mě něha těch dvou němých tváří.
Prý když jeden z párů zemře,
druhý už nikoho nehledá,
a navždy pluje životem sám.
Po večerech se nad jezerem
táhne žalostná labutí píseň,
jak jeden volá druhého.
Ve večerním soumraku
si lehký vánek pohrává s lístky osiky,
co se vznáší k hladině.
Dotýkám se míst, kde jsi mě hladil,
a jako smutná labuť hledám
poslední kousky tepla, které jsi tam zanechal.

Jen noc teď září kletbou temnou,
vím, nemůžeš být stále se mnou.
Ty odešel jsi dávno již,
já hledím na kostelní kříž.
Ač nad sebou mám černé nebe,
v srdci svém mám pouze tebe.
Ač nejsi králem v lásce,
a ani kouzelníkem snad.
Zítra ráno tě čekám zase
a stačí, že máš mě rád.
Zítra naposledy však,
než odveze mne odtud vlak.
Ty sevřeš pevně moji dlaň,
ona je stejně má i tvá,
máme se rádi oba dva.
Toť konec je našeho shledání,
vlak odjíždět mi začíná.
Má dlaň se tvé dotýká,
již naposledy procitá.