Verše

Chvíli brečím, chvíli se směju,
vůbec nevím proč,
je to jak kolotoč,
chtěla bych jen lásku a něhu...

Přemýšlel jsem celou noc
a na nic jsem nepřišel,
přitom jsem chtěl tak moc,
ale náš vztah nevyšel...

Ztratil jsem někoho, koho jsem měl rád,
za koho bych neváhal svůj život dát,
odešel ze světa nejlepší kamarád,
bez něj už tu není moc o co stát.

Čerstvou lásku v srdci mám
a všechno, co prožívám,
slova popsat nedovedou,
žiju pohádku vysněnou.

Já mám taky sny,
zdalipak to ví,
říkám si, že ne,
srdce zlomené
tak tíží v mé hrudi,
snad se probudí.

Hody, hody,
trochu vody
jen mi prosím dejte,
hlavně mě nepolejte.

Hody, hody doprovody,
já jsem malý zajíček,
zapomeňte na neshody,
nesu košík vajíček.

Kolik je na nebi hvězd?
Jak může květina kvést?
Kdo smysl životu dal?
Přemýšlím a budu dál.

Již 22 let žiji s očima beze svitu
a je to pro mne výhra, spíše nežli zvyk.
Zčásti je má slepota vchodem do úkrytu,
a proto vidím vnitřním zrakem
a to není trik.

Ve svých mnohých snech však jako bych viděla tento svět,
a vím, že nejsou to jen nedosvitky, či nedosvitné zdání.
Pro živé barvy, jež vidím, není možné vypovědět,
jak reálným způsobem mně splnilo se přání.
Jednou jsem měla třikrát tentýž sen,
v němž viděla jsem dětské duše mnohých teď už dospělých, známých i nepoznaných,
a oni vězeli v nemocnici pro srdce zraněná.
V tom snu mi Bůh ukázal jejich beznaděj ve dnech úzkostných,
a já hned cítila, k čemu jsem pověřená.
Za dva dny jsem šla do křesťanského sboru,
kde jedna Boží služebnice, byť neznala můj sen,
řekla mi, že zahradou mnohým je mé srdce,
a že dlaněmi srdce určena k sobě mnohé přivinout jsem.
A to je víc než jen nedosvitné zdání! Toť Naděje vítězná!
Proto v Boží řeč věřit chci bez ustání!

Tohle se nedělá,
proč mi jen zmizela?
Srdce nemám z kamene,
na tisíc kusů je zlomené.