Verše

Ať nám svět závidí,
co jsme to za lidi,
že se hrozně rádi máme
a život si užíváme.
Ať nám svět závidí.

Kdo lásku má, ten je šťastný,
každý den je pro něj jasný,
sílu jak Hercules má
a pořád si užívá.

S myšlenkou na lásku mám
všechno, co postrádám,
proto se té myšlenky nevzdávám
a dál místečko v srdci ponechávám.

Šťastný je, kdo miluje,
láska totiž posiluje
a smysl životu dává,
zamilovaný vyhrává.

Všechno, co o lásce vím,
je zahaleno tajemstvím,
chci lásku dostávat
a postupně poznávat.

Jdu přírodou, ještě občas hezkou,
jdu po stráních, údolími, i dlouhou stezkou.

Jdu krajinou, přírodou, tady jsem volný,
tady neplatím nájem, ani žádný školný.

Jdu přírodou a krajinkou,
touhu mám jednu, malinkou,
aby ani jedna květina nezvadla,
aby příroda proti nájezdům lidstva, dobře dopadla.

Chci v přírodě tak dva, tři dny být sám,
chuť velkou k tomu mám,
spát se dá klidně pod širákem,
v dálce malé pole, s kvetoucím vlčím mákem.

Pokračování básničky

Když tvoje srdce plane,
je jedno, co se stane,
šťastný budeš tak či tak,
nezastaví tě žádný mrak.

Láska je velká neznámá,
kdo pochopí ji, vyhrává,
avšak srdce musí cítit
touhu, jíž se chce vznítit,
potom už to jde samo,
jak v osudu bylo psáno.

Když láska tě uvnitř hřeje,
nekoukáš na nebezpečenství,
překonáš všechny peřeje,
aby ses dostal do jejího hájemství.

Láska je smyslem všeho,
proto hledám
miláčka svého
a nikomu ho potom nedám.