Verše

šel konópek v štatlu sám
a měl žížeň jako trám
špiznul babu u baráku
ta mu dala loknót láku
zgóml v láku potkána,
házel šavlu do rána
na centrálku celé bledé
bradó vzhůru teďka jede
zbyla po něm hajtra, froc
co s ňó mňókal celó noc
vzíté po desátým škopku
vykropil jí pakoš hrobku
koňu dali do šaškecu
je to na šmé fligna z hecu

(centrálka - centrální hřbitov v Brně, vykropil jí pakoš hrobku - udělal jí dítě, šaškec - blázinec v Černovicích)

Až láska zaplaví zem,
život bude jak sen,
světem proletí vlna rozkoše
a starosti mrskne do koše.

Když je láska uvnitř tebe,
cítíš jakoby samo nebe,
pocit štěstí v srdci máš,
každou chvíli si užíváš.

Vítáme Tě, milé dítě,
i když na kříž pověsí Tě.
To nám dobře udělá,
svět se tímto předělá.
Nepoved se napoprvé,
bude třeba Tvojí krve.

Láska je tvojí oporou
tam, kde jiní nemohou
pomocnou ruku dát,
je nádherné mít rád.

Když ti na někom záleží,
jen pro něj tvé srdce bije
a o nic jiného ti neběží
než o to, že ten člověk žije.
Potom to láska dozajista je,
tvoje srdce upřímně miluje.

Když máš rád, je to nádherné,
naprosto neopakovatelné,
každý by měl lásku mít,
bez ní totiž nejde „ŽÍT”.

Díky lásce křídla mám
a moc si to užívám,
nikdy bych neměnila,
nešťastná bych byla.

Sen, který se mi vždy jen zdál,
najednou přede mnou tam stál,
já pusu měla z něj dokořán,
do mého srdce hned byl zván...

Kristus pravil - přijde zrada,
neukázal smrti záda,
chtěl, aby se takto stalo,
přišlo, co se zradou zdálo.
Jidáš neměl na vybranou,
nemoh zůstat někde stranou,
nedošlo by k spasení,
nebýt toho „zrazení”.