Verše

potkali se politici
krkajíce napapaně
chlubili se na ulici
kdo má funkci v které straně

dřív to jednodušší měli
v jedné straně pěkně spolu
na schůzi si poseděli
krkli u jednoho stolu

jeden z nich k nim také patřil
a to v době pěkně tuhé
s ideály se tu bratřil
teď už nosí trenky druhé

pestré květy uvolnily místa
listům nevěrným, co větve opouští
slunce zrádné k dezerci se chystá
zlaté mince klesly do houští

zšedla zeleň smutných břečťanů
chladná pára očím zavazí
kříže ovlhlé nad hroby křesťanů
tiše kynou, v duši zamrazí

noha tu rozmázne kluzkou hrudku
prázdné důlky hledí mrtvě z rovů
vzhůru k černým cárům smutku
než oslepí je bělmo sněžných krovů

slunce, plavec mořem mrazivým
bílý posel v nekonečnu svítí
v křeči ztuhlým hnátem kostlivým
bezlistý strom pod krkem ho chytí

Mé srdce miluje,
láska oblažuje,
cítím se znovuzrozená,
realita je nádherná.

Šťastný je ten, kdo má rád,
získal důvod vždy se smát,
i když slunce zapadne,
těší se z nádherného dne,
láska, co se v něm vznítí,
mu totiž na cestu svítí.

hele, hele, vole vole
študoval jsem v pražské škole
v Praze se mi nelíbilo
nyní je tam pro mne milo
mám tam denně plnou misku
nevrátím se v rodnou vísku

Jsem ráda, že se zázrak stal
a jsme spolu pořád i dál,
moje srdce by totiž nepřežilo,
kdyby bez něho na světě bylo.

Ve dne v noci v lihu,
pijem první ligu!

Ještě včera se mnou byla,
teď už je u tchyně,
parohy mi nasadila,
Gambrinus už jedině!

metali vejce
na toho strejce
řek že se nebojí
obleky má dvojí
byl přece
v tom roce
na Národní třídě
skákal si tam z přídě
nebál se nic
tenhle náš strýc
já ho tam neviděl
když tehdy na příděl
bývaly pendreky
hýbaly se vzteky
dále se nebojí
trenýrky má dvojí
kdyby se znečistil
proto se pojistil
vyměnil ochranu
pro svoji obranu

Potkaly se dvě dušičky,
přeskočil plamínek maličký,
který se potom prudce vzňal
a zázraku lásky existenci dal.