Verše

Láska, o níž jsem vždy snil,
zůstává můj jediný cíl,
kterého chci dosáhnout
a konečně se z místa hnout.

Kdo o lásce jenom sní,
stále někoho hledá,
tuší, jak je noblesní,
ale ruku do ohně nedá.

My životem šťastni jdeme,
protože se milujeme.
Ať nám všichni závidí,
máme se tak rádi, lidi!

Jak to, že v nekonečném davu lidí
Jak to, že musím potkat zrovna tebe
No nazdar... koho to oči mé vidí
Byl bych ti býval snesl modré z nebe
I tak dost těžko své myšlenky třídím
Uvězněn láskou, živ vodou a chlebem
Než abych trpěl, jen z cesty se klidím
Míjíme se... a nic víc nedovedem...

Věděl jsem, že stejná není
jak ostatní ženy,
pro mé srdce byla potěšení,
škoda, že zdvihla ceny.

Byl jednou jeden věčný snílek,
co jen pro lásku žil,
létal z květu na květ jak motýlek
a sladký nektar pil.

Pozitivní energie
kolem něj se hromadí,
cítím, že to žije,
vždy mě dobře naladí.

Světem léta kroužil
a po lásce toužil,
však byl to ryzí amatér
a samota jeho alma mater.

Co by se asi tak stalo
kdyby se na chvíli zastavil čas?
Změnilo by se tím něco?
Nebo by se nestalo vůbec nic?
Kdyby se vraždilo, kradlo a lhalo
Kdybychom morálce zlomili vaz
Zničit se dá přeci kdeco
Dokázali bychom zničit svět víc?
Copak je zničený málo?
Musí dál postupně ubývat krás?
Děláme to jenom z hecu?
A mohl by být rub zároveň líc?
Že by se mi vše jen zdálo?
Že by náš svět neměl jediný kaz?
Proč je kolem tolik keců?
Měl by snad někdo z vás k tomu co říct?

Svíjí se v bolestech
Slzy si setře
Vyšňupal pytlíček
Mletého pepře