Verše

Jsem motýl zavřený ve zlaté kleci.
Poletuji neustále tam a zpět.
Navěky v ní nechci zůstat přeci.
Chci ven, chci obletět celý svět.

Beznaděj stoupá a křídla již ztrácejí pel.
Únava svazuje celé mé tělo i mysl.
Stále dokola ptám se, kdo mě sem uzavřel?
Proč vlastně? A jaký to má smysl?

S nadějí začínám jen v zázrak doufat.
Cítím, jak slábnu a hlavu pomalu skláním.
Nechci však bez boje zhrzeně zoufat.
Kanoucím slzám jen těžce se bráním.

Oči jsou přivřené a křídla přestala mávat.
Bezvládně padám vstříc studené zemi.
Marně se pokouším ze země vstávat.
Takhle tu skonat, to přece nechce se mi.

Na dně pak znovu procitám k vědomí.
Dvířka té klece se náhle hnula.
Kdo to jen může být, řekne teď někdo mi?
A už to vím, že láska odemknula.

Na chodníku máme prázdné
své žebrácké klobouky,
to to dneska zase vázne,
asi půjdem na brouky.

Kdo vlastně jsme, ta otázka neustále v hlavě zní.
Že dojdeme poznání, o tom každý marně sní.
Modrá planeta a všude kolem vesmír nekonečný.
Neustálý koloběh života,
danajský dar, jenž není věcný.

Neuvěřitelný svět, kterému panuje dokonalý řád.
Kde v noci září měsíc
a přes den slunce musí hřát.
V něm jeden malý človíček, toť každý jeden z nás.
Naivní pán tvorstva,
který se nechce nechat zmást.

Kdo se nás rozhodl vytvořit a život nám dát?
Proč tu vlastně jsme, stále musím se ptát.
Cítím jen úzkost a pocit nesmírné prázdnoty.
Přemýšlím, přemítám, srovnávám hodnoty.

Svůj osud máme pevně v rukou,
ovšem je tomu opravdu tak?
Možná, že lidstvo jednou pravdu pozná,
však dodnes nevíme jak.
A už je zas pryč ta ponurá chvilka o podstatě bytí,
znovu vracím se zpět do reality běžného žití.

Kdykoliv jde o koryta,
řešení se najdou hbitá.

Utkali se na pranýři
o šeredu dva rytíři,
potom pravil vítěz boje:
Vyhrál jsem, a tak je tvoje.

Visím hlavou dolů a závrať cítím.
Unaven celým světem, kterým se řítím.
Tak obyčejný a přec tak jedinečný pocit mám,
všude kolem mnoho jiných a já sám si připadám.

Když foukne vítr zleva, já doprava se nakláním.
Jen ať foukne silněji, vždyť se vůbec nebráním.
Jednou to přijde a mé tělo i duše s větrem odletí,
v tu chvíli si připustím, že žít je dar, ne prokletí.

Pak v poryvech vánku nechám se unášet zvolna.
Netuším zda-li mě čeká cesta šťastná či smolná.
Mé myšlenky znovu v realitě se ztrácí.
Den za dnem stále dokola se vrací.

Klesám a letem dolů si začínám být jist,
že někdy připadám si pouze jako schnoucí list.
List, který nakonec nedopadne na holou zem,
ale do hromady tlícího listí jen...

Není lepší dovolená
než na poušti v písku,
tam nehrozí nebezpečí,
že si zadřeš třísku!

Mám tě rád,
ale jako kamarád.
To já jsem ti kopačky dal,
protože jsi chtěla, abych si tě vzal.
Chci být volný jako pták,
ano, je to tak.
Proto jsme jen kamarádi,
a máme se snad pořád rádi.
Snad to rozchodíš,
tak to pochopíš.
Zdar,
je to nazmar.

Láska je cigareta bílá,
zapálí se,
vykouří se
a vezme se jiná.

Dusil jsem se tvými vlasy,
chtěl ti v očích uhořet,
teď hledám kousek spásy,
všude jen led.
Ještě buď se mnou, lásko,
ještě nezvoní na věži,
ještě jsem tě nepolíbil,
ještě neroztál led.