Verše

Tak osamělý a tak prázdný
cítím se ve stínu, kam žár tvé lásky nyní nehřeje...
Tak chladno je mi a tak smutno,
je to pocit, jenž nikdo zažít si nepřeje...
Úzkost teď svírá mé nitro,
těžce se dýchá, myšlenka myšlenku střídá...
Štěstí mě obchází obloukem širokým,
v hlavě zvuk ostrý jako po tabuli křída...
Nevím, přemýšlím a zármutek neodbytný
teď doprovází mé kroky tam i zpět...
Kdyby jen vrátit se dalo
vše, co tak snadno otočilo naruby náš svět...
Nejistota pevně omotává celé tělo mé
a odvaha v okovech je spoutaná...
Každý nový den snažím se vyprostit,
však snaha má je marná, bezbranná...

Pokračování básničky

Až se jednou sejdeme,
budeme si v očích číst.
Pak si ale řekneme,
že bez lásky nelze žít...

Malá koule,
velká koule,
když Tě trefím,
bude boule.
Koho baví
koulování,
ten se při tom
vydovádí.
Plácat koule
ze sněhu,
ty já prostě
dovedu.

Jídlo na jídelníčku,
na jídelním stole,
„Kájo, připrav stoličku,
budeme jíst zdravě!”

Nejdřív dáme prase,
pak to zapijem,
zelenina zase?
Tu radši házím ven.

A pro to zdravé jídlo
na váze přibývám,
jó, za to může maso,
o zdravé výživě nic neznám!

Tisíce polibků nenahradí jediný,
kterého se mi dostalo z úst tvých,
dávno už nejsem člověk nevinný,
vždyť spáchal jsem ten nejhorší hřích,
zapomněl na oheň v očích tvých.

Když tě vidím, srdce mi buší,
jsi ta, co znamená hodně v mé duši,
jsi krásná jako květina,
která je den ode dne hezčí,
krásně se mi usíná, když na tebe myslím
a hned je to lepší, když zavřu oči
a ve snu tě uvidím!

Ale když se pokouším usnout a nejde to,
tak tvůj hlas uslyším, který mi do ouška šeptá,
a tichounkými slovíčkami se mě zeptá,
jestli tě miluji
a já mu odpovím, že tě miluji víc než svůj život
a potom už zazní krásné ticho,
po kterém spím a celou noc sním o tom, kdy budu s tebou,
protože být ve tvojí přítomnosti je jako být v ráji.

Vím, že někdy udělám hloupost
a ty pak cítíš bolest,
ale já se řídím podle srdce
a mé srdce mě vede jinam,
proto s tebou už nemůžu být!

Ale i tak, tvé rty jsou hebké jako hedvábí,
tvé oči jsou upřímné jako žádné jiné
a tvůj usměv je tak sladký,
ale na to, abych popsal, jak jsi dokonalá, je život moc krátký!

Ale dokud budu žít,
tak tuhle báseň budu chtít co nejvíc rozšířit,
a až jednou zemřu, tak tahle slova, která jsem složil
a na papír tužkou položil,
zůstanou napořád,
protože tak jako já nedokáže nikdo milovat!

Včera večer v našem Unu,
našel jsem já chcíplou kunu.

S Tebou být,
s Tebou žít,
s Tebou jít...
Nechci jen o Tobě snít...

Jenom cítit, jak naše rty se k sobě blíží,
a všechen hluk kolem se ztiší...
Jen vidět Tvé krásné oči,
budu Tě hýčkat, jak budu moci...

Vědět, že se mne dotékáš,
cítit, jak mne svlékáš...
Však tohle není jenom sen,
klidně to povím všem...

Cítit, jak se mne dotékáš,
však to sen není, ty mne objímáš...
Usnout bych bez tebe nemohla,
raději bych noc proplakala...

Dostal jsem chuť na lahváče,
navštívil jsem ledničku,
to vám bylo překvapení,
našel jsem v ní babičku.

Řeknu vám, milé dámy, milí páni,
že měl jsem v noci zdání
o dívce, co je k mání,
avšak citům se úpěnlivě brání.

Já myslím na líbání,
ona využívá uhýbání
a tím do hlavy divné myšlenky mi vhání.

Říká se tomu milování?
NE, je to jen čehosi namlouvání,
reality nevnímání
a dlouhé se ptaní,
zda-li toto klání,
kde nabízím své srdce v dlani,
není vlastně k pousmání.

Možná jen neslyším šeptání,
co promlouvá na mě ze spaní
a mračí se na mé přání,
že v náručí chci spočinout právě této paní.

Je to romantické promítání
nebo špatně znící hraní?
Abych pravdu řekl, sám nevím ani
a stále čekám jenom na ni...