Verše

Co s načatým večerem?
Nejspíš se tu ožerem.

To je rána pro vojáka,
když na něho časně zrána,
místo sladkých hubiček,
dozorčí řve: Budíček!

Mě netrápí státní dluh,
já jsem obyčejnej kluk,
z popelnic se živím,
telku jen tak nevidím.
Mít tak vaše problémy,
pánové ve vládě,
hodím flintu do žita
a odpluju na jachtě.

Chtěl bych se dotýkat Tvého těla,
chtěl bych tě líbat na Tvé rty,
dělal bych vše, co by jsi chtěla,
jen abychom byli spolu - já a Ty!

Jsi ta nejkrásnější hvězdička,
co zdobí chladnou noční oblohu,
však polibek lehký jak vánek na víčka
kvůli té dálce dát ti nemohu.

V myšlenkách zůstáváš navždy se mnou,
kouzlo chvil s tebou nikdy neuvadne,
slet čarodějek víří nocí temnou,
zítra snad má hvězda z nebe spadne.

Dokud ještě žijeme,
dokud ještě dejcháme,
tak svý pivo pijeme
a k tomu si zpíváme!

Každé srdce jednou pozná lásku,
však vezmeme to od začátku.

Líbit se může člověku každý,
ale láskou si člověk nemůže být jistý.

Láska je nemoc vážná,
léčba ale není možná.

Láska má své příznaky,
nejsou na ně léky.

Bůh lásky je Amor,
na zamilované páry dává pozor.

Když šíp Amorův srdce trefil,
přesto ho neporanil.

Pokračování básničky

Jsi rozkvetlá květina, jsi voda v lesních bystřinách,
jsi voňavá, jsi milá, jsi krásná jak lesní víla.
Jsi louka různobarevných květů,
jsi kalich něhy a nepřeberných citů.
Jsi laň, co chodí do lesní studánky pít,
já chtěl bych jen chvíli tou studánkou být.
Cítit aspoň chvíli dotek Tvých horkých rtů
na vlhkých rtech mých,
pak se změnit v orla a zmizet v oblacích.
Odcházíš od studánky, ztrácíš se v tmách,
pak se náhle změníš v dívku,
co ztratila se v lesních houštinách.
Bloudíš lesním královstvím do kopce a z kopce,
vidím strach v očích Tvých,
snad hledáš průvodce.
Objevím se znenadání, oči Tvé se rozzáří,
pak tě chytnu za Tvé ruce, jdeme lesní pasáží.
Dojdeme na tiché místo, pokládám Tě do mechu,
Ty se tiskneš na mé tělo, sotva lapám po dechu.
Jsi tak vášnivá, tak něžná,
jsi pro mě lesní kněžna,
jsi kniha moudrosti, jsi každý nový den,
v tom kohout zakokrhá, probouzím se,
byl to krásný... ale přeci jen sen.

Hubička je milý dárek,
celý svět ji zná,
je to první krůček,
láska, kterou dívce chlapec dá.

Přede mnou lesní pěšina,
já po ní kráčím sama.
Přemýšlím a rozjímám,
myslím na svého pána.

Na něj, jenž mi způsobil
dlouhé bezesné noci,
na něj, jenž tu se mnou byl,
nyní již nemůže moci.

Na něj, který zavinil,
že víčka se mi klíží,
kvůli němuž nejde spát
a půlnoc už se blíží.

Jak jen se stane tahle věc,
která v plánu není,
je to jako velká klec,
v níž jsme uvězněni.

Pokračování básničky

Tahle básnička je psaná od srdíčka
pro toho, co na něj myslím, když zavírám víčka,
pro toho, co je nad všechny poklady světa,
pro toho, kterému patří má věta:
Lásko, jsi pro mě vším,
že miluji tě, už dobře vím.